ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM DĚLAL PROSTITUTKU

Jednou, v době, kdy mě soused v noci mučil svým chrápáním, jsem velmi špatně usínal a každou noc jsem byl nejméně desetkrát vzhůru. Téměř dva roky jsem nemohl usnout skoro vůbec. Následky to mělo katastrofální. Každý den jsem byl příšerně ospalý a jen jsem se malátně potácel z místa na místo, jako kdybych byl pod vlivem omamných návykových látek. Vlivem dlouhodobé absence spánku se mi také zhoršil zrak a já viděl pouze obrysy. Neúmyslně jsem narážel do zdí a nebyl jsem schopen vykonávat ani běžné denní záležitosti. Všimnul si toho také ředitel našeho podniku, který mě v pracovní době týral zpíváním ukolébavky, a když jsem potom klimbal, nedával mi prémie. Snažil jsem se mu vysvětlit, že za svůj stav nemohu, ale došla mu trpělivost a prohlásil, že mě uspí jednou provždy. Nato mi zasadil do hlavy prudkou ránu trezorem, který k tomu účelu vytrhnul ze zdi. K večeru jsem se ale z bezvědomí probral a šel na oplátku zase uspávat já jeho.

Dal jsem mu co proto, neboť si jej druhý den v zaměstnání kolegové spletli s otlučenou ždímačkou, kterou jsme měli léta postavenou v kuchyňce, a začali mu do úst cpát mokré prádlo. Jelikož měl ředitel také celé tělo pokryté modřinami, začali ho všichni přezdívat „Chodící inkoust.“ V den výplaty se s osobním ohodnocením loučili všichni. Nic jsme si z toho ovšem nedělali, protože nás každý pohled na modrého ředitele přiváděl k záchvatům smíchu. Netvrdím, že nám ředitel nebyl k smíchu už dávno předtím, ale teď jsme měli alespoň oficiální důvod.

Smích nás ale přešel, neboť modřiny řediteli za nějaký čas z těla zmizely, takže důvod k legraci pominul. A to doslova, protože tak, jak rychle se ztratily podlitiny z ředitelova těla, jsme stejně rychle i my ztratili zaměstnání. Pouze mně, jelikož jsem v podniku pracoval ve funkci zvané „tajný práskač,“ a na ředitele věděl tolik nepravostí, že by to stačilo na kriminál, si ve firmě nakonec nechal. Snížil mi ovšem plat o celou polovinu. Byl jsem v zoufalé situaci a neměl peníze na nájem. Nemohl jsem si koupit ani prášky na spaní a hrozil mi náhlý kolaps z únavy. Proklínal jsem souseda, ředitele i celý svět. Nezbývalo mi nic jiného, než si začít hledat vedlejší pracovní poměr. Vzhledem k mému trvalému vyčerpání mě lákaly méně náročné profese. Například spáč, lenoch, ulejvák a podobně. Bohužel mi na pracovním úřadě sdělili, že všechna tato místa jsou již dávno obsazena. Ani prý to nevypadá, že by se v nejbližší době nějaké uvolnilo. Proto jsem hned odpověděl na inzerát, který jsem spatřil v inzertním časopise „Debil inzert.“ Měl následující lákavé znění: „Nabízím výhodnou domácí práci, placenou převážně ve valutách. Značka: Jen pro vážné zájemce.“ Za dva týdny mi přišla odpověď: „Náš nově zavedený veřejný dům Lady Bomba vás přijme do našich služeb za těchto podmínek: Věk do 35 let, vlastní kabelka, příjemný parfém, čisté spodní prádlo a hluboká díra.“

Nejprve jsem byl z této odpovědi poněkud vyveden z míry, neboť jsem se logicky domníval, že půjde o drobnou kompletaci hraček, výrobu sirek, nebo lepení obálek. Rovněž by mi vyhovovalo třeba olizování známek. Trpím totiž slintavkou, takže by mi šla práce dobře od ruky, respektive od huby. Brzy jsem se ale vzpamatoval a pochopil, že jde o omyl. Moje teta říkávala, že z každého omylu se ale může nakonec vyklubat cenná zkušenost. „Něco na tom možná bude,“ řekl jsem si a rozhodl se, že nabízenou práci vyzkouším, v začátku alespoň po večerech.

Ráno jsem šel jako obvykle nevyspalý do práce, kde jsem se choval jakoby nic. Přesto na mně moji noví kolegové zpozorovali nějakou zvláštnost, či mírné napětí. Když se mě brusič Tonda Havránek zeptal, co se to se mnou dneska děje, odseknul jsem mu: „Nestarej se, jsem v pohodě. Sháním jen dámský parfém a nemůžu se rozhodnout, jakou vůni,“ prořekl jsem se. „K čemu chceš, prosím tě, dámskou voňavku? Neříkej, že sis našel ženskou,“ odpověděl Havránek a dal se do smíchu. „To ne, mám jen doma nějak moc komárů a potřebuju je vyhubit. Slyšel jsem, že parfém zabírá,“ vymlouval jsem se. „To je blbost,“ řekl Havránek a někam odběhl. Za chvíli se vrátil a podával mi nějaký přípravek ve spreji. „To je Repelent. Tímto když vyšplícháš večer kvartýr, do půl hodiny jsi bez komárů,“ nadšeně prohlásil. Řekl jsem, že má u mě pivo a strčil sprej do kapsy. „Horší to bude s kabelkou,“ řekl jsem si v duchu. V tom mě ale náhle blesklo hlavou, že mám jít dneska fasovat nové pracovní pomůcky. Nadšeně jsem se rozběhl do skladu, kde jsem vzápětí, kromě kladiva, šroubováku a indulony, vyfasoval i nádhernou koženou tašku, tak zvanou montérbrašnu. Sice měla poněkud větší rozměry, ale když jsem si ji zkusmo přehodil přes rameno, docela mi sekla. Nyní bylo na řadě spodní prádlo. Jelikož občas trpím průjmem, rozhodl jsem se pro univerzální černou barvu. Vyšel jsem ze skladu a vykročil směrem ke garážím, před kterými kolegové právě térovali škvíry v betonu. Ve snaze jim pomoci, aby mohli dříve skončit a pospíchat ke svým rodinám, jsem se svléknul pouze do trenýrek, abych se u práce příliš nepotil. V momentě, kdy jsem chtěl uchopit naběračku, jsem zakopnul o svoji montérbrašnu položenou na zemi a spadnul do barelu s vařícím se térem. Když mě pomocí narychlo zhotovené kladky vytáhli z barelu ven, šel jsem se do speciální kabiny osprchovat ředidlem. Nakonec jsem ještě klackem vylovil svoje trenýrky vymáchané v téru a zjistil, že černé spodní prádlo je vlastně na světě. Když jsem si je po zaschnutí obléknul, připadal jsem si jako v brnění, ale dalo se to vydržet. Později jsem ale zjistil, že se v trenýrkách, ve kterých jsem byl navlečen jak v želvím krunýři, nemohu posadit. Vůbec mi to ale nevadilo, protože mě důchodci v tramvaji stejně sednout nepouštějí. V polední pauze jsem si ještě obstaral dvě svářečské kukly, ze kterých jsem zhotovil podprsenku a pospíchal jsem domů.

Po příchodu do svého bytu jsem se ihned začal připravovat na svůj druhý pracovní poměr. Na térové trenýrky jsem si navlékl sukni, na hruď přilepil stolařským klihem podprsenku a jelikož jsem postrádal lodičky, obul jsem si sněhule, na jejichž podrážky jsem si místo podpatků přitloukl razítka, která mi věnovala sekretářka v našem podniku. Temperami jsem si namaloval obličej a postříkal se sprejem na komáry. Protože na mém těle ještě scházela nejdůležitější ženská partie, vyhloubil jsem si do térových trenýrek díru zahradním kolíkem na sazenice. Zřejmě to však bylo zbytečné, protože se tér začal pomalu a jistě rozpouštět. Nebyl jsem si jistý, jestli je to teplem, které v mém bytě vládlo, trémou nebo vzrušením. Bylo mi však jasné, že ze sebe trenýrky jen tak lehce nesundám. Pracně vytvořený otvor se začal deformovat a za chvíli už po něm nebylo ani památky. „Však on si zákazník už nějakou díru najde,“ řekl jsem si. Přestal jsem se zabývat dírou a přehodil si přes rameno svoji novou kabelku. Jelikož se mi zdála příliš lehká, přihodil jsem do ní pár kusů nářadí. Pak už mi nic nebránilo v tom, abych se rozjel k ulici, ve které sídlil podnik s názvem Lady Bomba.

Vystoupil jsem z taxíku a vešel dovnitř. Dva svalnatí muži v recepci omdleli, když ucítili můj parfém, což mi dodalo jistotu, že jsem skutečně zvolil správnou značku. O příjemné vůni jsem ale přesto trochu pochyboval. Vykročil jsem směrem k baru. Zpočátku klidně vypadající a příjemná barmanka se polekala mé podprsenky a začala křičet: „Zavolejte policii, přišel terminátor. Všechny nás tu zabije.“ Jeden z hostů, který si právě objednával erotické služby, najednou zvolal: „Tohle není bordel, to je barák hrůzy!“ Já zůstal naprosto klidný a v touze vydělat si už konečně nějakou korunu, jsem začal točit svojí kabelkou s nářadím, tak jak to obvykle dámy dělávají, chtějí-li na sebe upoutat pozornost. Přiběhl ke mně první zákazník v uniformě a s výložkami na ramenou. Přistupoval však dost neopatrně, protože ho váha mojí tašky po úderu do hlavy okamžitě srazila k zemi. „Hergot, ta má ale výbavu,“ řekl muž, jakmile se postavil opět na nohy. Ukázalo se, že se jedná o policistu, který mě sem na základě telefonátu od barmanky přišel zatknout, nikoliv si se mnou užívat. Díky ráně do hlavy ale zapomněl, proč sem vůbec přišel a nechal mě být. Pochopil jsem, že bude vhodnější, když svou nebezpečnou tašku odložím. Náhle jsem si všimnul, že mé podpatky v podobě razítek dělají na podlaze značně viditelný otisk. Horší bylo, že text na razítku „Výrobní družstvo Mír,“ příliš neladil s tímto prostředím.

Než jsem se ale vzpamatoval, stál u mě další chlápek. „Tak co slečno, jdeme na to?,“ zeptal se mě. „No jasně brouku,“ odpověděl jsem vyzývavým tónem. Odebrali jsme se společně do jednoho z pokojů v prvním patře, jehož luxusní vybavení, včetně přepychového nábytku a vodní postele, stálo určitě za povšimnutí. Pustil jsem se do práce. Nejprve jsem se zeptal muže, kolik za mé služby nabízí, abych nepřišel náhodou zkrátka. „Platím tisícovku na hodinu,“ odpověděl muž. Jelikož takovou částku jsem měl v podniku téměř za týden, plácnuli jsme si. Náhle jsem zaregistroval, že muž stál přede mnou již nahý. I když jsem se při pohledu na něj trochu polekal, nedělal jsem paniku. Měl jsem totiž důkladně promyšlený plán, který spočíval v tom, že si nechám zaplatit předem a vezmu nohy na ramena. Nepočítal jsem ale s tím, že na mě bude muž s housenkou mezi nohama naléhat, abych se nejprve svléknul také. Byl jsem v koncích. Trenýrky se začaly rozpouštět tím, jak jsem se v rozpacích potil a stékaly mi po nohách. Zákazníka to nejspíš vzrušovalo, neboť mi začal okusovat pravé ňadro, doposud však kryté podprsenkou ze svářečské kukly. „To by zatím stačilo. Naval prachy, potom bude výkon,“ řekl jsem rozhodně. Kupodivu souhlasil. Vytáhnul balíček dolarů stočených do ruličky, který mi, rozrušený touhou po sexu, strčil do ruky bez počítání. Ihned jsem se snažil využít situace a začal ve své tašce hledat kladivo, které jsem ale nemohl ve spěchu najít. Nahmatal jsem francouzský klíč, kterým jsem vzápětí chlapa praštil do zátylku. Dotěrný muž se nenechal odradit. „Takovýho francouzáka jsem ještě nedostal,“ liboval si a začal slastně mlaskat. Povalil mě dokonce na zem a neustále se o něco snažil. Ve vzduchu visela hrozba, že budu znásilněn. Po krátkém boji se mi chlapa podařilo přiškrtit kravatou, kterou před tím pohodil na zem. Ve chvíli, kdy se zdálo, že nejeví žádné známky života, jsem popadl svou tašku s nářadím, do které jsem přihodil zmačkané dolary a rychle opustil dům.

Z tramvaje mě vyhodili, čemuž jsem se díky své vizáži vůbec nedivil. Mávnul jsem opět na taxík. Domů jsem dorazil pozdě v noci, s vypláznutým jazykem. Sotva jsem ze sebe odstranil zbytky téru, už jsem spěchal do práce. Do podniku jsem přijel jako vždycky nevyspalý, ale obohacen o spoustu zážitků, a především o příjemnou částku. Večer půjdu na vedlejšku zase. Rozhodně je totiž lepší nespát v noci za peníze, než kvůli sousedovi zadarmo.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním