ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM JEL DO PRÁCE

Protože nemám to štěstí, aby mě živila lidská hloupost, musím chodit do práce. Není to práce ledajaká, dokonce bych řekl, že je jedna z nejnáročnějších. Zpravidla musím celých osm hodin sedět a čekat, až skončí pracovní doba. Jen zřídka si mohu čas krátit sledováním televizních programů, čtením denního tisku nebo sólovým zpěvem. To zejména v případech, kdy hrozí, že bych na pracovišti usnul a rozbil si hlavu úderem o hranu psacího stolu.

Většinou se každé ráno probudím, obléknu se, a protože bos po chladné dlažbě jít nelze, musím volit vhodnou obuv. Vloni jsem volil Havla, letos baťovky. Jelikož se mi na noze bezprostředně po obutí téměř vždycky rozpadnou, jdu nakonec stejně bosý. Po tomto úkonu následuje cesta na stanici trolejbusové linky. Trolejbus jezdí k mému bydlišti od té doby, co ho tam zavedli. Přicházím na zastávku. Tolik lidí bylo zaznamenáno snad jen na olympijských hrách v Barceloně. Všichni do jednoho si krátí čas pomlouváním svých rodinných příslušníků, zejména tchýní. Někteří cestující ještě stále podřimují na zemi ve spacích pytlech. To znamená, že od včerejška nic nejelo. Už se ale trolejbus objevil na obzoru. Potíž byla pouze v tom, že ho ještě asi dvě hodiny nebylo vidět. Zřejmě stál někde na křižovatce. Teď však konečně přijel do stanice. Všichni okamžitě jásají, navzájem se pohlavkují, zkrátka neskrývají radost. Zklamáni byli však ale ti, kteří si přečetli ceduli s nápisem „CVIČNÁ JÍZDA.“

Po dalším čekání přijíždí dlouze očekávaný vůz. Z dálky se zdál krásně vyšperkovaný. Když ovšem přijel blíž, ukázalo se, že zdání téměř vždycky klame. Vysypaná okna, vylomené zadní dveře, pozvracená podlaha a řidičova hlava, rozřezaná sedadla, ohnuté tyčky k držení, ale jinak byl docela zachovalý. Až na to, že mu scházela polovina střechy. Řidičovi se také neřídilo nejlépe, protože mu nějaký výrostek ulomil volant. Navíc to v řidičově kabině příšerně páchlo, protože si ji parta opilců spletla se záchodem.

Nastupovali jsme. Ti, kteří se do vozu vešli, se šťastným úsměvem na tváři odjíždějí. Sice nevědí bohužel kam, ale je jim to úplně jedno. Hlavně když se vezou. Já k nim také patřím.

Naše radost netrvala příliš dlouho. Po průjezdu první křižovatky, jak se také dalo očekávat při tak spěšné jízdě dvacet kilometrů za dvě hodiny, vypadnul pantograf z trolejového vedení, které se vzápětí na troleji zachytilo, prasklo a upadlo na zem, kde se jednomu pánovi omotalo kolem krku. Ten vzápětí začal jiskřit po celém těle jako vánoční stromeček. Za malou chvíli se mu udělala kolem hlavy svatozář a začal se modlit: „Pane bože, včil je se mnou zle, jak to doma vysvětlím své nevěřící ženě? Amen.“

Cestujícím nezbývalo nic jiného, než opustit stojící trolejbus a čekat na přistavení náhradní dopravy. Mezi cestujícími vznikl zmatek. Lidé začali křičet, polohlasně nadávat a někteří jedinci přidali i nevhodné poznámky týkající se městské hromadné dopravy. Řidič po spojení s ústřednou oznamuje cestujícím, že bude zajištěna náhradní doprava autobusem, na který si ale zřejmě pár dnů budeme muset počkat. Jelikož v blízkosti žádná jiná doprava nejezdí, jedna část cestujících nadále čeká, druhá se vydává na cestu pěšky a třetí část se odchází do nedalekého hostince opít. Já osobně, jelikož mám láhev rumu s sebou, nastupuji do právě zastavujícího autobusu, ještě společně se zbytkem lidí, kteří se mnou přežili tři kruté dny ve stanici na ostrůvku. Autobus mě dováží do centra, kde má cesta pokračuje přestupem na tramvaj. Už mi vstávaly zlostí vlasy na holé hlavě, když se ta herka přiřítila.

Díky rychlé jízdě tramvaje jsme vykolejili. A nastalo všechno od samého začátku. Ještě štěstí, že to mám do práce pěšky už jen docela malý kousek. Necelých devět kilometrů. Ve čtvrtek kolem poledne jsem došel jako správný ředitel do zaměstnání. Odtud se okamžitě zase vydávám na cestu domů, abych stihnul dorazit alespoň pár dnů před Vánocemi.

Při štědrovečerním rozjímání mi nezbývá nic jiného než doufat, že se taková nepříliš malá zdržení na této i ostatních trolejbusových a tramvajových linkách nebudou v budoucnu opakovat každým dnem.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním