ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM BYL NA POUTI

Ani nevím, kolik desítek let už lidé znají pouť. Ve svých matných vzpomínkách z filmů a knížek si vybavuji, že za starých časů byla pro lidi pouť něco mimořádného a senzačního. Z návštěvy vydařené pouti se všichni dlouho radovali, vyprávěli si navzájem svoje zážitky a převládal v lidech báječný pocit srovnatelný s úlevou po nepříjemném zubním zákroku. Dnes na takové pouti září barevná světla, vzduchem létají balónky, někdy bohužel i prázdné plechovky od piva, a děti se vozí na kolotočích. Občas nějaké nemehlo z kolotoče spadne a rozbije si nos, ale to už k pouti také patří.

Jednou odpoledne jsem šel kolem lunaparku, ze kterého byla už z dálky slyšet hudba, jež připomínala nářek polomrtvého prasete, které právě grilují Indiáni. Neměl jsem co dělat, protože mě zrovna minulý týden vyhodili z práce a pár dnů nato jsem se dočkal i rozchodu se svou dívkou, řekl jsem si, že se do lunaparku podívám.

Sotva jsem vešel za vstupní bránu, okradli mě místní kapsáři. Naštěstí se mi nekoukali pod slipy, kde jsem měl schovanou stokorunu. Zastavil jsem se, strčil ruku do kalhot a snažil se bankovku nahmatat. Komediantka z protější střelnice na mě křikla, že erotický salon je ve stanu za zvonkovou dráhou. Nepochopila totiž, že si sahám pouze na peníze a spletla si mě s úchylákem. Dlouho jsem přemýšlel, jak se stokorunou naložím. Náhle jsem pocítil ostrou bolest v pravém oku, když mi do něj vlétnul náboj ze vzduchovky. Zřejmě si mě někdo spletl s krepovou růží a vystřelil na mě. Popošel jsem pár kroků dopředu, kde mě zaujal řetízkový kolotoč. S krvavým okem, na které jsem téměř neviděl, jsem se usadil na sedátku, které viselo na dlouhém řetězu. „Alespoň bude nějaká legrace,“ řekl jsem si. Žádná legrace bohužel nebyla, protože jakmile se kolotoč rozjel, vypadnul jsem ze sedačky. Až dole na dlažbě, kde jsem vzápětí ležel s rozbitou hlavou, jsem si uvědomil, že jsem se zapomněl připoutat. Připomnělo mi to historku, kdy jsem před deseti lety vystoupil z jedoucího vlaku v domnění, že souprava již stojí v nádraží. Naštěstí jsem po pádu neztratil vědomí, a tak jsem se stihnul šikovně zaklínit mezi pražce. Jen díky tomu mě nepřejel protijedoucí rychlík, který ten den jako naschvál neměl zpoždění.

Vstal jsem tedy z chodníku, oprášil si kalhoty a jakmile jsem se narovnal, něčí nohy mě zezadu koply do hlavy a srazily mě tím opět k zemi. Neuvědomil jsem si totiž, že stojím přímo pod točícím se kolotočem. Touha svézt se mě ale stále více povzbuzovala, a tak jsem došel až ke zvonkové dráze. Nechápal jsem pořád smysl názvu této atrakce, protože jsem nikde žádné zvonky neviděl. Pochopil jsem ho až ve chvíli, kdy jsem se na dráze svezl. V uších mi zvonilo tak dokonale, jako bych strávil týden ve zvonici u svatého Víta. Lidé přede mnou náhle začali uskakovat, protože si mysleli, že na ně zvoní tramvaj.

Ze zvonkové dráhy jsem šel ke střelnici, kde jsem si hodlal z někoho vystřelit. Začal jsem se posmívat chlápkovi za pultem, dokonce jsem na jeho adresu utrousil i pár nemístných poznámek týkajících se jeho vzhledu. To jsem ale neměl dělat. Udeřil mě mezi oči pažbou pušky takovou silou, že jsem se zastavil až o stánek s cukrovou vatou. Stánek neměl zřejmě dostatečně pevnou konstrukci, protože než jsem se stačil zvednout, ruply mu špatně sešroubované spoje a sesypal se jako domeček z karet. Šokovaný cukrář začal křičet, že mu plaším zákazníky a že mě bude žalovat. Moje omluvy nepomohly a jen tak lehce mi to neprošlo. Rozzlobený cukrář mi namotal sladkou vatu kolem hlavy a do uší mi zapíchnul dřevěné špejle. Jelikož mi tím nejspíš propíchnul bubínky, přestalo mi v uších zvonit. S namotanou vatou na hlavě jsem ovšem vypadal jako sultán a kolemjdoucí se domnívali, že zde předvádím nacvičené číslo.

Vrátil jsem se ke střelnici. Z chlápka za pultem jsem si už vystřelil, teď mi zbývalo vystřelit si ještě nějaký suvenýr na památku. Buď plyšové zvířátko nebo aspoň žvýkačku. Místo maňáska jsem omylem trefil opět muže za pultem. „Tak ty nedáš pokoj?“ začal na mě křičet, až mu naskakovaly na krku žíly. Snažil jsem se ho ujistit, že i když mám v uších špejle na cukrovou vatu, slyším jeho slova celkem jasně. Tentokrát mě neudeřil, namířil však na mě vzduchovkou a na oplátku mě střelil také. Od té doby je na mně sice vidět, že jsem střelený, ale není to zas tak strašné. Daleko hůř dopadnul on, neboť jsem mu prostřelil levou klíční kost, takže začal chodit svěšený na jednu stranu. Vypadalo to, jako kdyby měl jednu polovinu těla dřevěnou a tu druhou z gumy. Lidé si rovněž mysleli, že jde o úmysl v rámci pouťové atrakce.

Střelnici jsem raději opustil a vydávám se k motodromu. Chvíli jsem pozoroval jednotlivá autíčka z dálky, než jsem si zakoupil vstupenku a nasedl do vozítka značky Škoda – Prdlák. Obsluha dala pokyn ke startu a vzápětí se všechna auta rozjela. Jen můj Prdlák stál pořád na stejném místě až do chvíle, než do něj někdo vrazil. Mé tělo se nárazem na sedadle neudrželo a tlak mě vymrštil mimo vůz. Po několika kotrmelcích jsem se na dráze zastavil a zběsile se rozhlížel. Během okamžiku mě dva mladíci vynášeli ven. Měl jsem jízdu zaplacenou, proto jsem se jen tak nechtěl nechat vyhodit. Po skončení kola jsem se opět vrhnul ke svému Prdláku a šlápnul na plyn. Auto prudce vyrazilo a dál jelo takovou rychlostí, že jsem nestačil sledovat okolí. Při vší smůle se mi utrhnul volant a neovladatelné auto vlétlo do míst, kde před tím stála maringotka. Po nehodě se na místě nalézala pouze hromada trosek, uprostřed kterých jsem s roztrženou bundou a natrhlým uchem ležel já. „Žádná škoda,“ řekl jsem si. „Bundu si doma zašiju a pokud zbude nit, dvěma stehy přichytím i ucho.“ Zbývalo pouze zaplatit zbořenou maringotku. Jelikož jsem ale neměl u sebe dostatečný obnos, pokusil jsem se o útěk. Majitel maringotky, rozzuřený k nepříčetnosti, mě ale honil po celém lunaparku tak dlouho, než jsem se ze strachu před ním schoval do strašidelného zámku. Tam jsem se však bál ještě víc, než před chvílí venku. Přede mnou se náhle otevřela rakev, ze které začal vylézat kostlivec podobný mému strýci. Zezadu mi v nečekaném okamžiku hodil přes hlavu hadr, který byl pro větší efekt leknutí namočen ve vodě a za nesnesitelných zvuků ozývajících se ze všech stran mě začal strašit všemi způsoby, na které si zrovna vzpomněl. Jakmile jsem byl vylekaný natolik, že mi strachem zvlhly kalhoty, povalil mě do právě přijíždějícího vozíku, který mě vyvezl z pekla ven.

Chvíli jsem zmateně kličkoval, jak důchodce na silnici snažící se přejít na druhou stranu. Následně jsem se rozhodl, že si prohlédnu zboží v krámcích, které stály všude kolem. Vzhledem k tomu, že jsem slušně vychovaný a vyhýbám se vulgárním výrazům, nemohu prozradit, co ve stáncích měli. „Kdepak, pouť už není to, co bývala dřív,“ pomyslel jsem si. Trochu jsem zalitoval, že jsem nešel raději do hospody. Jsem vyčerpaný a mám hlad. V hospodě bych si dal guláš a pár piv a zdaleka bych neutratil ani tolik peněz, jako na pouti. Navíc bych měl aspoň něco v žaludku a po pivech možná i v hlavě. Mohl bych si tak říct, že v hlavě konečně něco mám. Zatímco teď mám hlavu pouze rozbitou, postřelené oko a prázdný žaludek.

Ve chvíli, kdy se chystám z lunaparku odejít, zamíří mé oči na krásný kolotoč s názvem Centrifuga, který lidi vozí hlavou dolů a vzhůru nohama. Vypadá to, jakoby v něm lidé seděli na hlavě a nohy měli ve vzduchu. Zájemců o jízdu bylo hodně, a tak jsem se přidal a šel si zakoupit lístek. Z povzdálí jsem pár minut sledoval lidi, kteří atrakci navštívili přede mnou. Nechápal jsem fakt, že do kolotoče člověk nastupoval střízlivý a v dobré kondici, ven se ovšem sotva vypotácel. Každý byl bledý v obličeji a vypadal, jakoby měl čtyři promile alkoholu v krvi. Jeden pán dokonce po jízdě upadnul do bezvědomí. Pár jedinců u zábradlí za kolotočem zvracelo, jedna paní nemohla popadnout dech. Jakmile se vzpamatovala, začala kolem sbírat různé věci, které se jí při jízdě vysypaly z kabelky. Všichni hlasitě nadávali a proklínali provozovatele. „To je zajímavé,“ řekl jsem si nechápavě. „V průběhu jízdy se na kolotoči žádný alkohol nepodává a přesto každý odchází namol.“ Z kolotoče vyšli další dva absolventi jízdy. Mají zasukované nohy, padají, rozbíjejí si brady o chodník a ztrácejí peněženky. Pobledlá paní v klobouku si šla na provozního stěžovat. Argument, že od dětství trpí závratí a často se jí zvedá žaludek, ale neprošel. „Když máš závratě, tak nelez na kolotoč a drž se raděj při zemi, krávo!“ odsekl jí provozní. Možná měl pravdu.

Chvíli přemýšlím, jestli se jízdy nakonec nevzdám. Pokusil jsem se také svůj lístek nabídnout asi šedesátiletému muži, který stál vedle mě a pozoroval zbědované lidi. Když mě poslal do patřičných míst, rozhodl jsem se, že na kolotoč půjdu. Přišlo mi totiž také líto již investovaných dvaceti korun za lístek. Podstoupil jsem jízdu, na kterou do smrti nezapomenu. Jízdné jsem měl raději nechat propadnout. Z kolotoče jsem vyšel jen ztěží po rukách a s hlavou otočenou o 180 stupňů. Nejen, že jsem byl dokonale opilý, aniž bych si dal doušek kořalky, ale navíc mi zrádný kolotoč vytřepal z hlavy i to, co jsem tam nikdy neměl.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním