ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM PSAL POVÍDKU

Bylo mrazivé prosincové odpoledne. Seděl jsem doma, očima jsem přejížděl hřbety knih ve svojí rozsáhlé knihovně a neměl jsem co na práci. Jako ostatně kterýkoliv jiný den ve svém životě. „Přečtu si nějakou knihu,“ řekl jsem si v duchu a začal vybírat z desítek pohádkových knih, které léta sbírám. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, kterou vybrat. Když už mi nějaká konečně padla do oka, hned mi zase z oka vypadla, takže jsem vybíral jinou. Asi po hodině jsem to vzdal. Stejně mě příšerně pálí oči, které jsem si nechtíc protřel prsty od feferonky, kterou jsem si ráno krájel na chleba s máslem k snídani. A obrázky jsem ve všech knížkách už také několikrát viděl.

Chvíli jsem chodil po svém pokoji sem a tam. Někdy dokonce i zpátky. Toužil jsem stále něco dělat, ale nevěděl jsem co. Řekl jsem si tedy, že udělám něco úplně jiného. Napadlo mě, že bych mohl napsat povídku. Ale o čem? Doposud jsem napsal pouze pár maličkostí. Seznam potravin, které mám koupit v samoobsluze, stížnost na souseda kvůli rušení nočního klidu, žádost o přiznání podpory v nezaměstnanosti a prosbu o prominutí dluhu vůči zdravotní pojišťovně. V ničem jsem navíc nebyl úspěšný a výsledek mých zmíněných slohových prací byl vždy nulový. Přesto jsem se právě nyní rozhodl napsat povídku. Dlouho jsem chodil po pokoji s rukama za zády a usilovně hledal téma. Pokaždé, když mě nějaké napadlo, jsem začal mít záhy pochybnosti, jestli by bylo zajímavé také pro ostatní. Píšu přece především pro ně. Sedl jsem si za stůl ve své pracovně, vytáhl jsem papír a tužku. Přemýšlel jsem. Začal jsem něco psát, ale vzápětí jsem papír zmačkal a vyhodil. Přemýšlel jsem dlouho, stále jsem však nevěděl, o čem by měla povídka být. Jak jsem tak psal a psal, zjistil jsem, že vlastně píšu o tom, jak píšu povídku, respektive jak ji chci psát.

Vzpomněl jsem si na příhodu, která se mi stala minulý týden v knihkupectví a o které by bylo dobré napsat. Než jsem ovšem vymyslel název, celou jsem ji zapomněl. Navíc mě vyrušilo zvonění telefonu. Byl to omyl. Položil jsem sluchátko a celý nesvůj z náhlého vyrušení, jsem opět usednul ke stolu a začal přemýšlet. Nechtělo se mi psát rukou, a tak jsem vložil čistý papír do psacího stroje. Mohl bych napsat o tom, jak jsem paní Konvalinkové honil psa, který se jí zaběhl. Začal jsem psát.

Paní Konvalinková bydlí v domě naproti a je už několik měsíců vdova. Její manžel pracoval ve stáji a jelikož se o koně špatně staral, jednou ho jeden kůň rozprášil na kopytech. Měl v okolí tak špatnou pověst, kvůli které měla paní Konvalinková neustále problémy, proto jsem jí poradil, aby zašla na matriku a nechala si změnit svoje jméno. Říkal jsem jí, že jen tak si ji za nějaký čas nebude nikdo s jejím surovým manželem spojovat. Poslechla mě a místo Marie se nechala přejmenovat na Terezu. Asi mě špatně pochopila. Jednoho dne si paní Konvalinková koupila honícího psa, který ji pokaždé utekl, když ho šla venčit, a nechtěl se nechat chytnout. Byl tehdy zrovna pátek, když mě požádala o pomoc. Pes si škodolibě hrál s paní Konvalinkovou na schovávanou a ta se bála, že se jí někde schová navždy a už ho nikdy neuvidí. Do akce jsem se tehdy zapojil i já a pomáhal paní Konvalinkové zaběhnutého honícího psa honit. Po chvíli marné snahy jsem si uvědomil, že pes honí po parku spíš mě, než já jeho. V jednu chvíli na mě dokonce vycenil falešné zuby, já jsem dostal strach a musel jsem se před ním schovat do kanálu s odklopeným víkem, který byl nablízku. Paní Konvalinkové se psa krátce nato podařilo lapit do záclony, kterou používala místo sítě. Rozzuřenému psovi se ale povedlo prokousat ven a snažil se paní Konvalinkovou shodit do kanálu, ve kterém jsem se tou dobou nacházel já. S vypětím všech sil se mu to nakonec podařilo. Dopadla mi rozkročmo na hlavu, která se mi v té chvíli ocitla někde v temnu. Musel jsem v ten okamžik vypadat jako instalatérský zvon, který se snaží prorazit ucpaný odpad. Pod vlivem silného zápachu jsem se instinktivně pokoušel dostat ven z kanálu i z celé situace. Stěny kanálu byly natolik kluzké, že se mi to nedařilo. Ven jsem se nakonec dostal až po několika hodinách za pomoci hasičů, kteří neměli vůbec snadné se ke mně dostat, neboť nad kanálem zuřil honící pes. Hasičům dokonce prokousnul hadici od stříkačky a pokousal i dva členy záchranného týmu. Všechno dobře dopadlo, já jsem se vyčerpaný vrátil domů, kde jsem si okamžitě dopřál voňavou koupel a paní Konvalinková odnesla vzteklého psa do útulku.

Dostal jsem žízeň. Vstal jsem od psacího stolu a odešel jsem do kuchyně, za účelem se napít. Otevřel jsem lednici, očima jsem přejížděl láhve svojí rozsáhlé zásoby nápojů. „Otevřu si limonádu,“ řekl jsem si v duchu a začal vybírat z několika různých příchutí, které jsem měl k dispozici. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, kterou. Když už jsem konečně na nějakou dostal chuť, hned jsem chuť zase ztratil, takže jsem vybíral jinou. Asi po hodině jsem to vzdal. Stejně mě stále příšerně pálí oči a chce se mi spát. Uvařil jsem si proto kávu. S šálkem teplé kávy jsem se vrátil zpět do pracovny, přečetl jsem si stránku, kterou jsem doposud napsal, vytáhnul ji z psacího stroje a vyhodil. Nedalo se to číst. Dlouho jsem se koukal z okna na ulici a čekal jsem, až dostanu nový a lepší nápad na námět ke své povídce. Teploměr ukazoval patnáct stupňů pod nulou. Ven jsem jít nemohl, protože zimu nesnáším. Musel jsem tedy zůstat doma a psát. Ale o čem? Pustil jsem si gramofon.

Při poslechu hudby mě napadlo ještě několik příběhů, které jsem vzápětí začal přenášet na papír v psacím stroji. Po zpětném přečtení mých nedokonalých řádků jsem vždy papír ze stroje vytáhnul, zmačkal a vyhodil. Nebyl jsem schopen najít příběh, který by stál za to, abych ho zvěčnil. Odešel jsem přemýšlet na záchod. Říká se, že je to místo, kde autora napadne vždycky nejvíc věcí. Nenapadlo mě nic. Den nebyl zřejmě stvořený k tomu, abych psal povídku. „Vsadím na kouzlo veršů,“ řekl jsem si a rozhodl se napsat báseň.

Psal jsem několik hodin a styl psaní neustále střídal. Výsledkem jsem si přestával být jistý. „Ještě štěstí, že mi došly papíry do psacího stroje,“ řekl jsem si a šel jsem umývat nádobí.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním