ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM SE STAL BLBCEM

Už od svého narození jsem nepatřil k lidem nejnadanějším. Byl jsem tak hloupý, že už ve chvíli, kdy jsem přišel na svět, jsem vůbec neuměl mluvit, číst, ani psát. Bohužel mi to zůstalo. Nyní umím alespoň trochu chodit, i když mé pohyby zřejmě příliš chůzi nepřipomínají, protože sám netuším, jestli při chůzi používám nohy nebo ruce. Do hospody se ale nakonec vždycky nějak dostanu. Podstatně horší pak bývá cesta zpět.

V naší hospodě jsme dobrá parta, která drží při sobě. Patří do ní i devadesátiletý Vojta, na kterém vůbec není vidět, jestli je v obličeji tak strhaný a vrásčitý z nadměrného pití alkoholu, nebo stářím. Proto jej pro jeho vizáž přezdíváme „Znojemská okurka.“ Někdy, když to s pitím zvlášť přežene, mu říkáme zkráceně „Salátovka.“ Když ho tak někdo z naší hospodské party osloví, nikdy se za to nezlobí a každému raději hned rozbije hubu. Vojta je navíc také hluchý a neslyší ani vlastní chrápání či tikot budíku. Ráno nikdy neví, jestli v noci spal, nebo se právě vrátil z flámu. Jednou jsem mu vyprávěl zajímavý a dost napínavý příběh. Po mém skoro pětihodinovém vyčerpávajícím vyprávění mi Vojta sdělil, že mě stejně neslyšel. S hluchými lidmi je to velice těžké, protože si vlastně myslí, že hluší nejsou. Když jim totiž jednoho dne v ordinaci, po všech nutných vyšetřeních, lékař oznámí ten neradostný fakt, že jsou nenávratně hluší, nikdy ho neslyší. Většinou se jen hloupě usmívají. Vojta říká, že jednodušší to mají slepci, kteří prý neslyší pouze na vlastní oči. Vojtu Salátovku máme ale jinak všichni rádi a vážíme si ho, zejména za jeho záslužný čin, který provedl před šedesáti lety. Ve druhé světové válce se stal svědkem, kdy před ním fašistický voják začal střílet do jeho nevinných kamarádů. Vojta nacistu zastřelil, oblékl si jeho uniformu a vydával se za něj. Zachránil tak spoustu lidí a sám přežil zbytek války v rakvi místo německého vojáka, dýchal pomocí trubičky zavedené do úst a živil se jen výhonky a mandelinkami.

Další člen naší party je Honza, kterému přezdíváme „Pastelka.“ Vůbec se totiž neumí prát, neustále se však ale někde s někým pere. Pochopitelně vždy schytá několik facek, po kterých pak jeho obličej vypadá jako omalovánka. Jednou se v opilosti pokusil narazit vrchnímu židli na hlavu, uklouznul na rozlitém pivě a židlí omylem udeřil jeho ženu. Když se chtěl navíc při pádu něčeho zachytit, aby neupadnul na zem, ruka mu nešťastně sklouzla mezi nohy číšníkovy ženy. Následně dostal Honza od vrchního takovou nakládačku, že skončil dva měsíce v pivní neschopnosti.

Třetím členem je Bartoloměj, který je nejstarší a pamatuje snad i dobu ledovou. Je mu devadesát devět let, ale vůbec na to nevypadá. Téměř každý mu hádá nejméně o takových padesát let víc. Bartoloměj si z toho ale nic nedělá, protože je rád, že se na svém rogalu, na kterém denně do hospody létá, ještě vůbec udrží. Jednou ale havaroval, nešikovně přistál na výčepu a polámal si v těle všechny kosti. V nemocnici ho potom dlouho skládali dohromady jako puzzle.

Předposlední kamarád se jmenuje Viktor a má na čele úplně stejnou mapku jako Michail Gorbačov. Viktor tvrdí, že ji na hlavě nosí kvůli orientaci, aby prý sebou nemusel neustále nosit atlas nebo glóbus. Patří totiž mezi vášnivé cestovatele, kteří cestují prstem po mapě. Viktora také neuvidíte v jiné pozici, než jak sedí u piva a jezdí si prstem po čele. Za celý svůj život byl pouze v Jeseníku, kde ho zasypala lavina. Záchranáři mu dali napít trochu rumu pro zahřátí, málem se však otrávil metanolem, protože rum byl pančovaný a pocházel od pašeráků z Polska. Chtěl jet tedy domů, ale utrhla se s ním lanovka. Dostal z výletu šok, skončil v invalidním důchodu a od té doby raději nikam nejezdí.

Posledním členem party je Lukáš, který je po prvním pivu pokaždé okamžitě namol. Jednou spadl opilý pod stůl zrovna, když se zavíralo, uklízečka si jej spletla s mokrým hadrem a vytřela s ním celou hospodu. Jindy si Lukáše dokonce popletla s koštětem, když stál v podnapilém stavu opřený v rohu o zeď. Vymetla s ním v hospodě pavučiny a od té doby je Lukáš nametený, i když zrovna nic nepije. Většinou si nyní dává pouze limonádu, do které mu ale občas někdo z nás tajně nalije panáka vodky. Zatím to ještě nezjistil, protože není schopný vystřízlivět. Kdyby na to přišel, bude s námi konec, proto mu přiléváme vodku do limonády stále častěji. Jestli někdy nezapomeneme, nebude už Lukáš prakticky nikdy střízlivý. Máme jenom strach, aby to vydržel a náhodou to s ním někde na ulici nepraštilo. Snad to jeho organismus ještě nějaký čas zvládne.

S těmito lidmi já se tedy v naší hospodě téměř denně scházím. Převládá zde legrace, spokojenost a alkohol. Jednou jsme například z dlouhé chvíle vymysleli soutěž o největšího blbce z naší party. Vítěz soutěže měl vyhrát šedesát piv a litr slivovice. Samozřejmě jsem se okamžitě přihlásil, že největší blbec jsem rozhodně já, a že o tom nemůže být pochyb. „No počkej, musíš to přece nějak dokázat,“ usadil mě Vojta. Začal jsem dělat různé směšné grimasy a opičky, jako správný duševně postižený blbec. Bartoloměj se zase snažil upoutat naši pozornost tím, že začal koktat a dělat chromého. Honza si začal stříhat vlasy, Lukáš napodoboval mnicha s tikem v oku a všichni svorně tvrdili, že na výhru v podobě chlastu mají nárok právě oni. Největšího úspěchu ale zatím dosáhl Viktor, který se svojí mapou na hlavě silně připomíná bývalého sovětského prezidenta, o kterém není žádných pochybností, že blbec opravdu je. Bartoloměj nedoufal, že soutěž vyhraje, neboť se pokládal za příliš vzdělaného, přestože si o něm ostatní vždy mysleli pravý opak. Od jisté chvíle seděl tiše u stolu a jen čekal, kdo nakonec zvítězí.

Já jsem mezi tím vstal a šel na záchod, protože jsem měl pocit, že mě každou chvíli zradí močový měchýř. Cestou zpět jsem se pustil do číšníka, neboť jsem si všimnul, že záměrně ošidil nějakou stařenku o deset korun. Číšník se rozčílil. „Starej se o sebe, blbče,“ vykřikl na mě. A bylo to tady. Číšník mě právě nazval tím, čím jsem v téhle chvíli potřeboval být. Nazval mě blbcem. Naštěstí to kamarádi slyšeli, měl jsem tedy svědky. Pro jistotu jsem číšníka požádal, aby svou rozhodující větu přede všemi zopakoval ještě jednou. Číšník ale odmítnul, protože netušil, že se jedná o nevinnou soutěž a domníval se, že na něj hodlám podat trestní oznámení za urážku na cti. Když jsem mu ale vysvětlil, že se jedná o moji lákavou výhru, hlasitě se zasmál a nadával mi do blbců ještě asi hodinu. Slušně jsem mu poděkoval a teprve potom mu uštědřil pár facek za jeho nadávky.

Všichni jsme se nakonec shodli na tom, že největší blbec z celé party jsem já. Tento fakt jsem měl ostatně navíc potvrzen i cizí osobou. Po svém slavnostním jmenování jsem dostal na krk medaili s nápisem „Největší blbec,“ a na stole přede mnou se objevilo šedesát piv a litr domácí slivovice. Ten den pro mě znamenal opravdu mnoho, protože jsem získal své vůbec první ocenění v životě. Svoji medaili jsem nesundával ani v noci a stále ji hrdě nosil viditelně na krku.

Teprve později jsem s tímto řádem začal mít jisté potíže. Dokonce mě vyhodili ze zaměstnání, když jsem se s medailí přišel pochlubit k řediteli. Život se mi obrátil vzhůru nohama. Skončil jsem mezi bezdomovci pod mostem a s řádem na krku čekám, kdo mi co dá. Dodneška nemohu stále pochopit, jak je možné, že člověk s tak významným uznáním, může takhle skončit. Nejdůležitější je pro mě ovšem skutečnost, že jsem byl, a zůstanu už navždy, tím největším blbcem nejen v naší hospodě, ale i na celém světě. Jsem na tenhle titul nesmírně pyšný, protože vím, že jsem ho získal zcela zaslouženě.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním