ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM SPORTOVAL

Sportování jsem už od samého dětství děsně nenáviděl. Vyhýbal jsem se sportu jako čert kříži. Jeden jediný pohyb byl pro mě doslova utrpení. Proto také, když byl u nás na základní škole ve třetí třídě zaveden plavecký kurs, i když jsem nebyl straník, tak jsem se ho stranil jak jen mohl. Ono stejně ani nebylo třeba se mu vyhýbat tak často, protože po každém plavání jsem alespoň na dva týdny onemocněl. Naprosto stejné to bylo i s jinými sporty. Jakmile jsem se pohnul, hned se do mého těla nastěhoval bacil.

Bacily se na mě v té době hrnuly nějak moc často, proto jsem tedy uznal za vhodné svěřit se lékaři. Přišel jsem do ordinace a začal jsem si paní doktorce na svoje trable se sportem stěžovat. Tajně jsem doufal, že mě zcela osvobodí od tělesné výchovy, ale zmýlil jsem se. Předepsala mi ještě vedlejší cvičební kroužek a přitom stále tvrdila, že je sportování zdravé a že se musím otužovat. Moc mě to tenkrát nepotěšilo, ale nakonec jsem usoudil, že to jednou zkusím. Na začátku jsem dal přednost běhu. Při výběru zrovna této disciplíny mně pomohlo heslo: „Tempo, tempo, vyhrajem to.“ I když jsem zatím v životě nevyhrál vůbec nic, napadlo mě, že bych mohl běh potřebovat možná i jinde. Například při útěku před příslušníkem Veřejné bezpečnosti, což se mi stává poměrně často. Nebo také hlavně v létě, kdy je mi líto dát korunu za jízdenku a pravidelně běhám za autobusem. „Zkrátka běh bude pro mě tím nejvhodnějším sportem,“ řekl jsem si.

A proto jsem si také hned druhý den ráno šel obstarat vhodné boty. Z tramvaje jsem vystoupil na Malostranském náměstí, odkud jsem se vydal po obchodech s názvem „Levná obuv.“ Prošel jsem celou Mosteckou až na Karlův most, ale prodejna s levnou obuví nikde žádná nebyla. První jsem naleznul až v ulici Na Poříčí. Vystál jsem si frontu, která končila snad na druhém konci Prahy a podobala se prvomájovému průvodu nebo předvolebnímu shromáždění na Václavském náměstí. Nakonec mi bylo sděleno, že žádnou sportovní obuv nevedou, že se mám zeptat v Kotvě. Vydal jsem se tedy na cestu směrem k náměstí Republiky, kde sídlí obchodní dům Kotva. Než jsem v něm našel úsek s botami, byl už téměř večer. Konečně na mě přišla řada a paní prodavačka mi řekla, že sportovní obuv zatím nepřišla a že se mám zeptat za dva roky, až dostanou zboží. Po této informaci moje tvář zesmutněla a nezbylo mi nic jiného, než se vrátit domů a zkusit štěstí zítra někde jinde. Cestou domů mě napadlo, že snad ani nemá smysl shánět boty na běh, protože se člověk po Praze, než něco sežene, naběhá až dost. Přesto jsem se druhý den na běhání městem opět vydal. Prošel jsem desítky obchodů, ale marně. Po sportovních botách se úplně slehla zem. „Nic naplat,“ řekl jsem si. Musím se dát na zcela jiný sport, při kterém není obuv zapotřebí.

Dlouho jsem přemýšlel, jaký sport by to mohl být a napadlo mě ono zlověstné plavání. Začal jsem ihned. Pokus o navléknutí gumové koupací čepice ovšem selhal, neboť mi byla malá. „Mám asi příliš velkou hlavu,“ řekl jsem si a natáhnul si na ni igelitový sáček od svačiny. Místo plavek jsem si oblékl podvlékačky a vyrazil k řece. Skočil jsem do vody šipku a málem jsem se zabil. Neuvědomil jsem si totiž, že hladinu pokrývá silný led, jelikož byl právě leden. Usoudil jsem, že v zimě se zřejmě plavat nedá a že bude v tomto ročním období zcela jistě vhodnější bruslení. Avšak i tento sport dopadl velice špatně. Sotva jsem, ozdoben bruslemi, vyjel na ledovou plochu, okamžitě jsem upadnul, jak se také dalo očekávat. Výsledkem byla cesta do nemocnice, kde vzápětí rentgenový snímek prokázal, že mám zlomenou jednu ze všech mých dvou končetin. Byl jsem tedy obdařen dlahou a znovu jsem přemýšlel, jaký sport bych mohl provozovat s nohou v sádře. Dostavil se nápad. Budu hrát šachy, při kterých není nohy zapotřebí. Má to ale jeden háček. Při této hře je potřeba aktivně přemýšlet a trápit hlavu, což mi činí celkem značné potíže.

O dva měsíce později jsem se definitivně rozhodl pro střelbu lukem. Vypravil jsem se na střelnici, kde jsem si přichystal všechno potřebné k zahájení střelby. Terč jsem si vyrobil z fotografie ředitele našeho podniku. Volba nebyla náhodná, je mi totiž dlouhá léta nesympatický, neboť po mně neustále vyžaduje, abych pracoval. V neposlední řadě jsem si ho vybral také proto, že je to již dva roky, co mi nedává výplatu. Zasadil jsem šíp s otráveným hrotem do luku, napnul ho a spustil. Po strašném křiku jsem zjistil, že jsem bohužel netrefil terč s fotkou ředitele, nýbrž instruktora, který stál asi o pět metrů vedle. Po tomto skandálu jsem se rozhodl, že již nebudu dále trénovat, opustil jsem střelnici a rozhodl se pro zcela bezpečnější vrh koulí.

Na stadionu jsem zjistil, že z důvodu své chatrné kondice, kouli vůbec nezvednu ze země, natož s ní ještě házet do dálky. „Nedá se nic dělat, musím si nejdříve řádně vytrénovat svalstvo,“ řekl jsem si. Uchopil jsem doma činky a začal. Za pár dnů jsem měl zdemolovaný byt. Po každém mávnutí činkou vznikla nějaká škoda. Rozbitý lustr, vysklená okna, proražená zeď do koupelny a podobně. Při sčítání škod jsem si otevřel láhev rumu a naposledy zvednul dvakrát činku. Když už se zdálo, že jsem posilněný až dost, začal jsem vrhat. Nejprve jsem vrhnul včerejší večeři do záchodu, potom teprve kouli. Jakmile koule dopadla, zaslechl jsem tupou ránu, jako kdybych někomu rozbil hlavu. Za několik okamžiků jsem se dozvěděl, že se mnou hozená koule zasadila správci stadionu mezi oči do čela. Přestože takto vypadal jako silný Golem s nasazeným šémem, zhroutil se k zemi a odvezla ho záchranka. Proto jsem se i s tímto sportem rozloučil.

Poslední mojí možností, kterou jsem hodlal vyzkoušet, byly kuželky. Co vám budu povídat. Učinil jsem veliký nápřah a pustil kouli směrem do chlívku, ve kterém byly postaveny kuželky. Zaslechl jsem výkřik. Tentokrát se ukázalo, že v kukani za kuželkami spal od včerejšího dne namol opilý trenér, kterému jedna ze sražených kuželek uvízla v ústech.

Podobnou smůlu jsem však míval i ve škole při hodinách tělocviku. Učitel mi dal přezdívku „Sportovní kopyto“ a žádný žák se ke mně nesměl přibližovat blíž, než na jeden kilometr, aby nepřišel k úrazu. Jednou jsme totiž hráli na školním hřišti fotbal, při kterém jsem se nikdy nemohl trefit do míče. V jednu chvíli však nastala situace, kdy byl míč o samotě přímo před bránou. U míče jsem stál pouze já a učitel v roli rozhodčího. V touze vytáhnout se před ostatními žáky a dát gól, jsem se rozběhnul a prudce vykopl. Bohužel jsem jako obvykle netrefil míč, ale koleno nebohého učitele, který vzápětí začal skákat neuvěřitelné rekordy do výšky. Od té doby se raději vždy zdržoval v dostatečné vzdálenosti ode mne. Po kopané následovalo skákaní do dálky. Při odrazu jsem pochopitelně šlápnul vedle odrazové laťky, chvíli jsem letěl vzduchem, dopadnul mimo pískoviště a kromě toho, že jsem si zlomil dvě žebra, jsem ještě také rozšlápnul učiteli nové měřící pásmo.

Stejné to bylo i v tělocvičně. Kdysi jsme cvičili na kruzích cvik zvaný „svis vznesmo.“ Tehdy jsem měl bohužel proti ostatním tu nevýhodu, že jsem cvičil jako poslední. Svíjel jsem se zrovna na kruhovém zařízení, zatímco učitel byl již otočen zády ke mně a čelem k provazům, kterými se vytahovaly kruhy ke stropu, jakmile žák docvičí. Nacházel jsem se právě v poloze hlavou dolů, když mi z nohou sklouzly tenisky. Plácnutí tenisek o žíněnku považoval učitel za fakt, že jsem již skončil svůj cvik a zatáhnul za šňůry. Během vteřiny jsem se ocitnul u stropu tělocvičny a v náhlém leknutí se pustil. Dopadnul jsem na parkety a zlomil si snad úplně všechno, co se v těle zlomit dá.

Nejvíce jsem se však vyznamenal hned v první lekci již zmíněného plaveckého kursu. Přestože jsem od samého začátku upozorňoval na skutečnost, že jsem neplavec, donutil mě instruktor plavání skočit s ostatními z můstku do bazénu, který jsme měli za úkol přeplavat a vrátit se. Všichni už byli dávno zpět, jediný kdo se nevracel, jsem byl já. Náš učitel, domnívaje se, že se někde na dně topím, skočil do bazénu za účelem zachránit mi život. Já byl ovšem pod můstkem, kde jsem se držel přítomného madla a nebyl jsem pochopitelně vidět. Po svém skoku mi proto učitel dopadnul za krk a bylo velké štěstí, že mi nezlomil vaz. Mezi tím mi ale podával ruku instruktor, který se mě snažil dostat ven z vody. Jelikož jsem měl za krkem pedagoga a moje hmotnost se tím ztrojnásobila, stáhl jsem ho do vody i s instruktorem, který jak se po chvíli ukázalo, neuměl plavat. Zatímco spolužáci nad bazénem prožívali estrádu, nám ve vodě do smíchu nebylo. Snažili jsme se dostat všichni ven, ale topili jsme jeden druhého.

Naštěstí jsem s několika šrámy na těle i na duši všechny svoje sportovní pokusy přežil. Nyní se nacházím v situaci, kdy se mi dělá nevolno i při pouhém sledování sportovního programu v televizi a jsem dávno rozhodnutý, že termín „sport“ navždycky vymažu ze svého slovníku.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním