ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM STÁVKOVAL

Listopadové události roku 1989 zanechaly v lidech hodně všeho možného. Každý teď v nové době nějak přežívá. Někdo si žije spokojeně dál, jakoby se nechumelilo, jiný se zotavuje v sanatoriu pro duševně choré kvůli pokusu o sebevraždu podřezáním žil nebo skokem z výšky, a někdo se podrobuje opakované operaci hlasivek, které si vykřičel na manifestacích věčným nadáváním na minulý režim. Zkrátka každého listopad nějakým způsobem poznamenal. Pouze já jsem zůstal takový, jaký jsem byl před ním. Alespoň do jisté doby. Přátelé museli dokonce změnit i jídelníček, protože jim nyní, následkem nekonečného a pro ně mnohdy neopodstatněného zdražování, nezbývají peníze na chleba. Vzhledem k dnešním cenám je jejich měsíční výplata utracena za týden. Těžko jim prý někdo vysvětlí, jak mohou vystačit s měsíčním příjmem osm tisíc korun, když stejnou částku vynaloží za nájem a inkaso. Můj kamarád Karel prý navíc od lékaře ví, že má nadbytek vitamínu B, po kterém se, jak je patrné už z označení, vytváří u člověka blbost. Proto se nedivím, že se v běžném životě nedokáže uchytit a tvořit jednu partu s ostatními vypočítavými lidmi, kteří nemusí obracet každou korunu dvakrát.

Já jsem se tehdy okamžitě zařídil podle ostatních, kteří se za každého režimu mají dobře, a tak jsem se nějakou dobu měl stále jako prase v žitě. Nemusel jsem přitom ani trochu snít, proto se mě netýkal fakt, že čím déle si vnucujete o něčem představu, tím spíše začínáte věřit, že je to skutečně pravda. Přesto jsem se ale musel také trochu uskromnit a malinko si utáhnout opasek. A tak můj oběd po revoluci nebyl zdaleka tak pestrý, jako byl dříve. Byl jsem se totiž nucen spokojit denně pouze s jednou kachnou a s deseti knedlíky. Pravou svíčkovou a bifteky jsem si mohl dovolit jen jednou týdně. Proto jsem se musel potom večer dojídat uherákem nebo šunkou, kterou jsem zapíjel šampaňským. Z toho jistě sami uznáte, že jsem si žil, jako všichni ostatní, celkem skromně, řekl bych dokonce, že jsem střídal nouzi s bídou. Také po městě jsem musel jezdit už rok starým mercedesem a každodenní párty a plesy v luxusních hotelech mě rovněž unavovaly a vyčerpávaly. Nošení laciných obleků značky Hugo Boss už mě také nebavilo.

Rád však na sedmnáctý listopad vzpomínám. Zejména pak na skutečnost, jak jsem při stávce na Václavském náměstí v Praze vyčníval z řady. Ano, je to tak, i já jsem se, jako mnozí z vás, zúčastnil stávky. Sice jsem tehdy nevěděl proč stávkuji, když jsem měl práci, jídlo a bydlení jisté, ale byl jsem při tom.

Jednoho rána jsem přijel jako vždycky do zaměstnání, ale před bránou mě zarazil nezvyklý dav. Později jsem se dozvěděl, že většina pracovníků z našeho závodu odmítla jít v tento den do práce. Chtěl jsem zůstat za každou cenu věrný svému řediteli, rozhodl jsem se proto, že vkročím za bránu podniku. To jsem ale neměl dělat, protože mě okamžitě dav strhnul zpátky na ulici. Zeptal jsem se, co se vlastně děje, když mně jeden člověk, kterého jsem znal z práce od vidění, rozhodným tónem v hlase řekl: „Jdeme do stávky, debile.“ Když jsem se rozhlédl kolem sebe, pochopil jsem, že všichni tito lidé, co zde na kost zmrzlí přešlapují, vůbec nevědí o co jde a jsou tady jenom proto, že se jim nechce do práce. Pracovníky z kanceláří, zejména pak z vedení podniku, jsem tady totiž neviděl. V momentě, kdy náš ředitel z okna budovy zavolal, že se dnes budou rozdělovat mimořádné prémie, byli všichni během jedné minuty v montérkách za svými soustruhy. Já jsem mohl spokojeně odejít do své kanceláře. Druhý den se opakovalo totéž. Bohužel však ředitel nemohl rozdávat prémie každý den, proto se mu tentokrát dělníky do závodu zahnat nepodařilo. Celá tato skupina, vyzbrojena transparenty, zběsile poskakovala a vykřikovala podobná hesla, jako později na Národní třídě. Například „Máme holé ruce,“ čemuž jsem příliš nevěřil, protože každý z dělníků byl ozbrojen kovadlinou a dlátem, někteří útočili na ředitelnu dokonce traverzou nebo kolejnicí. Holé ruce jsem měl v tu chvíli pouze já, tedy až na razítko a propisovací tužku.

Pracovní den uběhl neobvykle rychle a byl čas, abych se rozjel domů. Byla to cesta, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Všude byly vylepeny samé letáky, na nichž se vyjímala černým fixem napsaná různá hesla, na domech visely vlajky a opilci v pivnicích se spokojeně nalévali a přiťukávali si rumem, prý na lepší časy. Konečně jsem dojel domů. Měl jsem jako obvykle vytržený zvonek, ulomenou schránku, rýhu na svém mercedesu a na dveřích přilepený papír s nápisem „Komunisto rudý, brzy budeš chudý!“ Pouze jsem se zasmál a vkročil do svého bytu, který se nachází v levém křídle zámku Syřiště, u kterého je součástí docela malá zahrádka v podobě rozlehlého parku. Zámek jsem zdědil po svém strýci, kterému kdysi v žilách kolovala modrá krev. Vevnitř jsem se zasmál znovu, když jsem spatřil, že mi někdo prošlápnul v přijímacím salónu strop a ve všech pěti koupelnách chybí zlaté kohoutky na umyvadlech. Smích mě zvolna opouštěl ve chvíli, kdy jsem zjistil, že mi někdo v ložnici v prvním patře rozbil okna s mozaikovou výplní, která tvořila pěticípou hvězdu. Následkem toho bylo do ložnice z ulice vidět, což nadmíru rozčílilo moji ženu, která jako uvědomělá soudružka nesnáší když ji někdo vidí, jak se mnou, respektive vedle mě spí. V momentě, kdy mě moje služebná sdělila, že nám nějaký závistivý ničema ukradl z květinového salónku vodotrysk, mě smích opustil úplně. Rozhodl jsem se, že půjdu do generální stávky, která se koná v pondělí, protože bez oken v ložnici a hlavně bez vodotrysku žít vážně nemohu. V neděli jsem šel večer brzy spát, abych byl jako správný svazák na stávku řádně připraven. Dokonce jsem si odřekl i litr vodky, který před spaním běžně piju, aby neměla služka moc práce s praním pozvraceného prostěradla.

V jednom okamžiku jsem se probudil a zjistil jsem, že je ráno. Skutečně. Bylo téměř jedenáct hodin, proto jsem rychle vstal a začal se připravovat na demonstraci. Zpočátku jsem váhal, co si mám vzít na sebe, zvláště když se jedná o tak důležitou akci, a já chtěl především zapadnout mezi ostatní stávkující dělníky. Nakonec jsem zvolil sněhově bílý oblek s červeným karafiátem ve klopě. Obrázek s kladivem, srpem a hvězdou, který jsem měl zažehlený na prsou rudé košile, jsem vyměnil za logo Občanského fóra. Ještě jsem se obul, kolem krku si omotal okrový šál a vyrazil směrem k Václavskému náměstí do centra Prahy. Průvody lidí byly vidět už od mostu Legií. Prodral jsem se Národní třídou až na Můstek, kde jsem poblíž paláce Koruna musel zůstat, protože dál se mi protlačit nepodařilo. Za prvé zde stávkovala snad celá střední Evropa a za druhé mě stála na noze stopadesátikilová žena nevábného vzhledu s batohem na zádech. „To je strašné, kolik je tady lidí. Že by všem ukradli vodotrysk?“ divil jsem se. Blížilo se ke dvanácté hodině. Přesně v poledne začaly houkat sirény jako za mobilizace a všechen provoz se zastavil. Zaslechl jsem, že prý stávkují i apoštolové na Staroměstském orloji. Byl jsem hrdý na to, že jsem také přítomný. Přišlo mně jen líto svatého Václava na koni v horní části náměstí, který se vůbec nehýbal a zachovával trvale vážnou kamennou tvář. Zřejmě také stávkoval. To už se ale přidal k rozvášněnému davu lidí nějaký odvážný jedinec, který začal křičet jako trosečník na rozbouřeném moři. Já, jinak velmi stydlivý člověk, jsem pocítil příležitost se veřejně projevit, a přidal jsem se k němu. Začal jsem z plna hrdla vykřikovat hesla, která jsem důvěrně znal a o kterých jsem si naivně myslel, že jsou na místě. Například „Jakeš to je borec,“ „My Husáka nedáme“ nebo „Sláva KSČ“ a podobně. Když jsem schytal několik ran pěstí do brady, došlo mi, že se zde stávkuje proti dosavadnímu komunistickému režimu. Nikoliv kvůli zlodějům, kteří kradou poctivým úředníkům vodotrysky. Vytáhl jsem tedy srolovaný transparent, který jsem měl v ruce v zásobě pro všechny případy. Přepnul jsem se na jiný program a začal křičet: „Jakeš to je blbec,“ „My Husáka udáme“ a „Sláva Občanskému fóru.“ V ten okamžik na mě přestaly padat facky i láhve od jablečného moštu. A když jsem začal zběsile mávat dvěma transparenty, na kterých bylo napsáno „Štěpán není poklad - v zemi všechno pokrad,“ a „Štrougal je jen debil, který v Rusku nebyl,“ přestal mě dokonce nějaký grázl škrtit silonem na ryby. Náhle se zástup pohnul a začali jsme se posouvat k Národnímu muzeu. Od hluku, který lidé nacházející se v transu tropili, mě zaléhalo v uších, sám jsem ale křičel také. Mával jsem transparenty jako traťový komisař praporkem v cílovém pásmu při dostizích v Chuchli, vykřikoval jsem tentokrát už příhodná hesla a pomalu pochodoval Václavákem. Začalo být poměrně chladno a bláto z již přítomných louží stříkalo na všechny strany, nejčastěji na komunistickou. Uvědomil jsem si, že můj bílý oblek už nevyčistí ani ta nejlepší čistírna na světě. „Nevadí,“ řekl jsem si a pokračoval ve stávce. Ještě asi dvě hodiny jsem držel krok s davem, do kterého příslušníci Veřejné bezpečnosti pouštěli proudy z vodních děl, zejména do mě. Přišla chvíle, která jednou přijít musela. Stávka skončila a lidé se začali rozcházet. Nejen s komunisty, ale také do všech směrů, převážně domů. Já jsem ještě asi hodinu stál na místě a doufal, že bude stávka pokračovat, neboť jsem byl situací ze vzniklých událostí ohromen, jako při výjimečném čísle artistů v cirkuse. Bylo to ale marné, náměstí i jeho přilehlé části se vyprázdnily, a tak jsem odešel domů.

Doma jsem svlékl černý oblek, který byl ještě ráno bílý, povečeřel jsem kaviár s tousty a jako tečku na trávení jsem si dal panáka desetileté whisky. Druhý den mě čekalo nemilé překvapení. Po rozhodnutí současných správních orgánů jsem byl vyloučen z Komunistické strany a přišel jsem také o dobře placené místo v kanceláři. Musel jsem se vystěhovat ze svého desetipokojového bytu na zámku a moje služebná se musela jít zaregistrovat na pracovní úřad. Připadalo mi jako křivda, že o mém osudu rozhodovali ti samí lidé, které jsem ve vysokých funkcích potkával už před tak zvanou sametovou revolucí.

Nyní, co jsem si odseděl čtyři roky za vlastizradu, sedím u hlavního nádraží s kloboukem před sebou a hořce lituji, že jsem se zúčastnil stávky, na kterou jsem se tolik těšil.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním