ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM TRPĚL

Jako jediný člen naší rodiny vlastním doma sestru Vladimíru. Už dlouhá léta s ní mám velké trápení. Vladimíra je prolhaná, falešná, úlisná, hloupá, nesnesitelná a neustále se vytahuje. Zkrátka se dá říci, že Vladimíra vlastní všechny nepěkné vlastnosti. Navíc má pořád hlad a je téměř denně opilá. Její existence mě natolik trápí, že již nejméně jedenáct let nemívám v noci jiný sen než ten, ve kterém sedí Vladimíra zavřená s hladovým tygrem v kleci.

Není to tak dlouho, co měla odjet na zájezd ROH do Sovětského svazu. Den před odletem se měla zúčastnit předcestovní porady v Praze. Jelikož se Vladimíra v Praze vůbec nevyzná, řekl bych, že snad ani netuší, ve kterém státě město leží, požádala mě, abych jel s ní. I když jsem si uvědomoval všechna negativa cesty spojené s mojí sestrou, nabídku jsem nakonec přijal, neboť Prahu pokládám za nejkrásnější město v Evropě. Této příležitosti jsem se chopil také proto, že mé tělo již vyžadovalo po namáhavém měsíci, stráveném v kanceláři, nutnou změnu. Jeden den před naším odjezdem jsem měl čekat na Vladimíru v hale brněnského hlavního nádraží, abychom společně zakoupili jízdenky na vlak.

Přesně v patnáct hodin jsem na Vladimíru čekal a netrpělivě ji vyhlížel. Stále nešla. Když ani za dvě hodiny nepřišla, odjel jsem domů. „Tak asi z výletu nic nebude,“ postesknul jsem si. V tom bouchly dveře a připotácela se Vladimíra, jak jinak, než opilá namol. „Máš jízdenky?,“ zeptal jsem se. „Mám,“ pronesla Vladimíra notorickým hlasem a složila se pod postel. Oddychnul jsem si. Teď jsem jen trnul hrůzou, jak ji ráno probudím. Vladimíra má totiž děsně tvrdý spánek, zejména pak, když je v lihu.

Konečně přišlo ráno. Už jsem byl dávno přichystán k odchodu, zatímco Vladimíra měla stále ještě půlnoc. Vešel jsem do jejího pokoje a zkoušel ji probudit zapnutím několika elektrických spotřebičů, které nemají zrovna tichý chod. V tomto případě se jednalo o vysavač, mixér a příklepovou vrtačku. Když jsem po půl hodině zjistil, že to nepomáhá, polil jsem ji vodou. Vymrštila se jako bodnutá tupým šídlem, popadla kufr po dědečkovi, šestnáct tašek s jídlem a než jsem se vzpamatoval, nastupovala do tramvaje. Byl jsem rád, že jsme zrovna dorazili na nádraží. Celou dobu v tramvaji Vladimíra nezavřela ústa. Buď jedla nebo mluvila. Chovala se tak, že na sebe upřela veškerou pozornost. V jednu chvíli mi hrozilo, že díky nervovému vypětí vystoupím z tramvaje o několik zastávek dřív a na nádraží dojdu pěšky. Jakmile jsme vešli do nádražní haly, okamžitě se šla opít do bufetu. Za krátkou chvíli zvládla tři desítky, hektolitr vodky a deset fernetů. Poté jsme odešli do vlaku. Vlak se rozjel, Vladimíra sebou práskla v kupé na zem a okamžitě usnula. Nohama mě stále tlačila z vlaku ven. Nejhorší bylo, když se na zemi obrátila. Jelikož byla větší než kupé, tímto jedním pohybem mě vytlačila i se sedadlem do chodbičky. Celé čtyři hodiny jsem proto cestoval zalisovaný v chodbičce a zatěžkaný Vladimířinou nohou, která se podobala mostnímu pilíři.

Vjížděli jsme do nádraží Praha – Holešovice. Kdybych Vladimíru nevzbudil, pokračovala by vlakem do Lipska. Po vystoupení z vlaku jsme se rozjeli do Horních Měcholup, kde jsme měli být ubytováni. K mému údivu se ale nejednalo o hotel, nýbrž o zapáchající ubytovnu stlučenou ze shnilých prken. Právě jsme do ubytovny vcházeli, když v tom se Vladimíře utrhlo ucho u kufru po dědečkovi. Museli jsme tedy nechat obsah kufru na pokoji a jít ho nechat opravit, neboť bez ucha Vladimíra nehodlala odcestovat. Měl jsem po výletě. Celý den jsme chodili jako splašené veverky po Praze s kufrem a nikde nám ho nechtěli opravit. Nakonec si Vladimíra musela koupit nový a ten starý mi dala na starosti. Druhý den jsem měl za úkol odvézt kufr domů do Brna. „To je konec,“ bědoval jsem. Schválně jsem si totiž doma vybíral tu nejmenší tašku, abych měl co nejmenší zavazadlo u sebe. Dokonce jsem z tašky na poslední chvíli vyhodil i hřebínek a teď jsem dostal na starost celý kufr, navíc velmi nevábného vzhledu a bez možnosti pohodlného držení, jelikož mu scházelo ucho. Následně jsme odešli do ulice Odborů, poblíž Karlova náměstí, kde jsem na Vladimíru tři hodiny čekal, než vyjde z místnosti, kde v podnapilém stavu poslouchala pokyny delegáta. Déle stát jsem již nemohl vydržet, tak jsem si sednul na starý odřený kufr. Konečně vyšla ven a tak jsme zamířili v sedm hodin večer na oběd. Vladimíra cestou do restaurace Nad Bulharem spořádala asi dvě tuny potravin. Do lepšího podniku jsem se s kufrem a především s ní styděl jít, neboť příšerně mlaská a při kousání jí padá jídlo i se zubní protézou z úst. Vlastně pardon, z huby. Už jsme byli asi deset metrů před restaurací, když Vladimíra začala umírat hlady a musela si koupit v občerstvení opékanou klobásu. V restauraci následně spořádala sedm obědů, devět piv a jelikož deset metrů za restaurací dostala opět hlad, museli jsme se vrátit, aby snědla další dva obědy. Potom se zvedla a řekla, že by chtěla jít někam na večeři. Tohle už jsem nevydržel. Ucpal jsem jí ústa plastelinou a jeli jsme přespat do Měcholup. Vladimíra ten den udělala ještě jeden trapas v autobuse číslo 101, kdy si kabinku řidiče spletla s bufetem na stání. Přistoupila k palubní desce a objednala si párek v rohlíku. Nato začala řidiče kousat do tváří a do nosu. Až měl šofér zcela ohryzaný obličej, odešli jsme na ubytovnu. Uložil jsem se ke spánku a za příšerného chrápání Vladimíry vyčerpaný usínal.

Ráno jsem Vladimíru opět beznadějně budil. Když se mi to podařilo, odešli jsme na stanici metra. V metru se mi Vladimíra zavěsila na rameno, což ve mně budilo pocity, že mám na sobě jeřáb. Teď však přišel největší trapas dnešního dne. Otravná Vladimíra mě v metru začala neustále tahat za kalhoty, které mi nakonec také stáhla. Tím jsem se bohužel stal pro cestující ve voze okamžitě středem pozornosti. „To mi ještě scházelo,“ říkal jsem si beznadějně. V první stanici jsem vylétnul ven z vozu. Při vší smůle mi na eskalátoru spadly také trenýrky. „Hrůza, hrůza,“ naříkal jsem zoufale. Vladimíra běžela za mnou. Na Vinohradech, před restaurací U Procházků, jsme se zastavili. Natáhl jsem kalhoty a vešli jsme dovnitř. Než jsem si vystál frontu na guláš, Vladimíra měla v sobě již čtyři porce. Od Procházků jsme vycházeli až ve dvanáct hodin, protože jsem se nechtěl celé dopoledne po Praze nosit s kufrem, za který jsem se tak styděl. Ve třináct hodin jsem Vladimíru, za kterou jsem se rovněž styděl, zavedl na Revoluční ulici, do budovy Československých aerolinií. Celou cestu jsem se radoval, že se jí konečně zbavím. V tom nás postihl v metru další trapas. Vladimíra tlačila svůj nový kufr na kolečkách před sebou do metra, když v tom přední kolečka kufru zapadla do mezery mezi nástupištěm a vagónem metra. Rozhlas už hlásil, že se dveře zavírají, zatímco Vladimíra měla ještě stále zaseknutý kufr mezi dveřmi. Náhle se však zapřela a silou stáda divokých volů zatlačila do kufru tak, že se vzápětí rozjel i s ní a jen šťastnou náhodou nevyjel zavřenými dveřmi naproti ven. Zaplať pánbůh. Vladimíra konečně odjížděla společně s celou výpravou autobusem na letiště v Ruzyni.

Ulevilo se mi. Hned mě ale dobrá nálada opustila, když jsem pohlédl na kufr, který mě zde Vladimíra nechala. Domů jsem odjížděl až v 19.30 a tak mi nic jiného nezbývalo, než se s kufrem otravovat ještě celých pět hodin. Po půl hodině chození s prokletým kufrem, se kterým mě lidé považovali za vetešníka nebo bezdomovce, jsem už vážně nemohl. Dostal jsem nápad. Abych se nemusel s kufrem tahat pěšky po Praze, nastoupil jsem vždy do libovolné tramvaje, která zrovna jela kolem a cestoval až na konečnou. Tam jsem vzápětí přestoupil do jiné tramvaje a jel zase na opačnou stranu. Takhle jsem postupoval opakovaně až do večera. Bylo to celkem příjemné, protože jsem se nemusel nosit s kufrem a navíc jsem viděl během pár hodin z oken tramvají veliký kus milované Prahy, který bych při cestách pěšky ztěží spatřil za týden. Mělo to snad jen jedinou nevýhodu, utratil jsem asi dvě stě padesát korun za jízdenky. Ale to už jsem se odebral na autobusové nádraží Florenc, odkud jsem odjížděl domů.

A tak dneska s trochou hořkosti vzpomínám, jak jsem na tomto nepodařeném výletě trpěl. Ještě štěstí, že Vladimíře uletělo zpáteční letadlo a navždy zůstala v Rusku.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním