ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM SE POVAŽOVAL ZA DOMÁCÍHO KUTILA

Hrdě mohu říci, že jsem k domácím kutilům vždycky patřil. Doma jsem udělal a opravil všechno, na co jsem přišel. Když už nebylo co opravovat ani vyrábět, vždycky jsem něco schválně rozmontoval nebo pokazil jenom proto, abych mohl věc zase dávat dohromady. Nesmírně jsem si v tom liboval. Dodnes vzpomínám na svůj vůbec první počin, kdy jsem ze zbytků dřeva stloukl krmítko pro ptáky. I když ve finále jeho podoba připomínala spíš popelník, dlouho plnilo svůj účel.

Nevím však, co se mohlo stát, ale od jisté doby se mé dovednosti někam vytratily. Na co jsem sáhnul, to jsem zkazil. Řemeslníci z širokého okolí nedělali toho času nic jiného, než že se zabývali opravami toho, co jsem se před tím pokoušel opravit já. Díky mé tehdejší píli si údržbáři na nedostatek práce nemohli rozhodně stěžovat.

Jednou se mi například podařilo opravit vypínač v kuchyni tak, že celému městu nešel asi dva měsíce elektrický proud. Lidé doma svítili svíčkami, opilci venku si museli na cestu svítit nosem. Všichni bědovali a společnými silami pátrali, kdo má příčinu na svědomí. Kdyby zjistili, že za výpadkem proudu stojím já, jistě by mi někdo pustil do kliky u dveří 220 voltů, abych si uvědomil, že mám ruce pouze k tomu, abych měl čím vyplnit prázdné rukávy u saka a nemám je tudíž strkat tam, kam nemám. Po ostrých nadávkách lidí, které se na mě snesly za další moje neúspěšné opravy, jsem v sobě zaznamenal první pocit křivdy, neboť díky své zručnosti a dovednosti jsem v minulosti opravil skutečně téměř všechno. Nemohu přece za to, že mi nejde nyní práce od ruky. Nejsem navíc sám, se stejným problémem se v současné době potýká i drtivá většina naší společnosti. Není se také čemu divit, když lidé nejsou zkrátka na svých místech, neboť vlivem vysoké nezaměstnanosti berou práci, jaká jim přijde pod ruku. Vystudovaný veterinář pak dělá řidiče tramvaje, kterou vykolejí na první výhybce, doktor filosofie prodává v elektru a jen ztěží rozezná vysavač od ledničky, zahradnice vzala práci referentky bytového družstva a plete si razítko s květináčem. Zkrátka se mi v ničem nedaří a nepůjdu se kvůli tomu oběsit.

Když mi dříve práce ještě šla, udělal jsem si doma spoustu krásných věcí. Vyrobil jsem například účelný botník, do kterého se vejde deset párů bot velikosti číslo 42. Jelikož je moje noha o dvě čísla větší, byl pro mě botník sice nepoužitelný, protože se do něj moje boty nevešly, tvořil však léta neodmyslitelnou dekoraci v mé předsíni.

Sestavil jsem i speciální mašinku na stříhání nehtů, kterou jsem ale bohužel nedokázal úplně přesně seřídit. Společně s nehty totiž stříhal i první dva články prstů. Jednou jsem strojek půjčil sousedce, která si s jeho pomocí hodlala provést manikúru. Za dva týdny mi jej přišla vrátit její dcera s tím, že můj vynález matce ukrojil všech deset prstů u samého konce, a její ruky teď připomínají ploutve lachtana.

Proti zlodějům jsem zase dokonale zajistil vchodové dveře svého bytu. Přivařil jsem je autogenem napevno k ocelovému rámu tak, že se přes ně nedokázal dostat ani dvacetičlenný hasičský sbor při zásahu u požáru, který jednou v mém bytě vyvolal nedopalek z cigarety. Nevýhoda dveří byla snad jen v tom, že se nedaly otevírat. Domů jsem se dostával oknem a když se mi někdy nechtělo šplhat po rýně do dvanáctého patra, kde jsem bydlel, spal jsem za domem v zahradě.

Také v koupelně jsem učinil několik zlepšováků a tak zvaných vychytávek. Abych ušetřil peníze za vodu, kterou neustále zdražují, ucpal jsem vodovod lepícím tmelem. Pro účely mytí jsem začal chytat vodu dešťovou. Hromadila se mi do vany, kterou jsem odstranil z koupelny a umístil na balkon. Na její původní místo v koupelně jsem postavil těžký dílenský ponk s větší stabilitou, na který si stoupám při věšení prádla, abych dosáhnul na šňůry. Dříve jsem si stoupal na prázdnou vanu, která se mojí vahou vždy převážila a já si po následném pádu zlomil ruce nebo žebra. Téměř vždy také utrpělo vodovodní potrubí a lidé z lepších rodin mi záviděli, že mám doma vodotrysk, neboť voda z porušených trubek tryskala v koupelně jako zázračný gejzír.

Možná jste slyšeli o povodni v Praze, ke které došlo v době, kdy jsem byl zaměstnán v podniku Městské vodárny a kanalizace. Jednou časně ráno jsem dostal od svého mistra úkol vyměnit těsnění v hlavním kohoutu, kterým se reguloval přívod vody z řeky do čistícího systému. Dodnes nevím jak je to možné, ale v momentě, kdy jsem povolil jistící matku, nastala pohroma. Během jedné vteřiny protekla potrubím Vltava a dokonale zaplavila celé město. Lidé jezdili do práce na loďkách, kojenci se plavili do jeslí v zavařovacích hrncích. V zaplavených ulicích výrazně vzrostl počet turistů, protože si Prahu pletli s italskými Benátkami. Primátor města dokonce nešťastnou náhodou odplul s kufrem plným bankovek v telefonní budce někam do Maroka. Kdo ví, co se s chudákem primátorem nakonec stalo, protože se ani poté, co z ulic Prahy voda zmizela, už nikdy nevrátil. Byl jsem označen za hlavního viníka zkázy, což se mě dotklo natolik, že jsem se rozhodl koupit chatu daleko od Prahy, kde se schovám před světem.

Druhý den jsem zašel do inzertní redakce, ve které mě na první pohled uchvátil následující inzerát: „Prodám celkem zachovalou chatu uprostřed lesa. Chybí pouze střecha, okna a podlaha. Značka: okres Trosky.“ V touze dát si všechno do pořádku vlastníma rukama jsem chatu okamžitě zakoupil. Když jsem přijel na místo, zjistil jsem, že název okresu, ve kterém se chata nachází, je zcela totožný s jejím stavem. Na první pohled se totiž jednalo o skutečné trosky. Zbytečně jsem si chystal klíče od dveří, abych si odemknul a podíval se dovnitř, protože tam žádné dveře nebyly. Obešel jsem celou chatu a rozhodl se, že se do díla okamžitě pustím. Usoudil jsem, že je nutné ze všeho nejdřív udělat podlahu. Chtěl jsem si proto přichystat pár dřevěných prken, ale protože jsem u sebe zrovna žádná neměl, rozebral jsem plot kolem nedalekého výletního srubu. Kladivo, hřebíky a motorovou pilu jsem si půjčil od dřevorubců, kteří v lese káceli stromy. Svěrák bohužel nebyl k dispozici, tak jsem byl nucen přidržovat si při řezání prkna v zubech. Oddychl jsem si, jakmile byla všechna prkna pečlivě nařezána, neboť mi v ústech zbyl už jen jediný zub, který jsem nutně potřeboval k otevírání lahvového piva. Nemohl jsem si proto dovolit o něj přijít. Při manipulaci s motorovou pilou jsem také málem přišel o hlavu, což by rovněž nebylo dobré, protože bych nemohl přemýšlet o postupu dalších prací. Při zatloukání parket jsem už naštěstí přišel jen k několika drobným úrazům. Po ráně kladivem mi na levé ruce zčervenal ukazováček, který jsem si díky jeho odstínu spletl s mrkví, pokapal ho citrónem a s chutí se do něj zakousnul. Když jsem byl hotov, zůstal jsem stát uprostřed chaty jako přibitý. Vzápětí jsem zjistil, že jsem si z vlastní nepozornosti přitloukl k podlaze chodidla. Přišel jsem dokonce i na to, proč mi lezly hřebíky do parket tak mizerně. Zatloukal jsem je totiž obráceně hlavičkami dolů.

Dlouho jsem však neotálel a pustil se do střechy. Zapnul jsem míchačku a začal připravovat maltu, která mi ovšem později připadala spíše jako kynuté těsto. Soused od vedle si jí nabral plný kbelík a zároveň mě poučil, že se do malty nedávají vejce, jako tomu bylo kdysi při stavbě Karlova mostu, a už vůbec že se do malty nesype mouka. Poté si nabral ještě další dva kbelíky a odešel. Když jsem vystoupal po žebříku nahoru, abych položil na střechu tašky, uklouznul jsem a propadl vikýřem do chaty, kde jsem prolomil právě dodělanou podlahu. Setřepal jsem ze sebe vápno, do kterého jsem padnul cestou ven a vylezl jsem opět nahoru, abych střechu dokončil. Po několika hodinách nepřetržité práce jsem měl konečně střechu hotovou a krovy vyzděné cihlami. Zřejmě jsem ale během práce vypil příliš velké množství lahvového piva, protože se mi náhle zatočila hlava, ztratil jsem rovnováhu a začal se kutálet ze střechy. Během pádu jsem se v rychlosti zachytil okapu, který jsem strhnul dolů i se střechou. Vtom přichází soused a volá: „Právě vám jdu říct, že ta střecha brzy sletí.“ Sletěla bohužel dřív, než mě soused stačil na cokoliv upozornit. Dal mi ochutnat chléb, který právě jeho žena dopekla z mé malty a projevil zájem o spolupráci. Pokud budu vyrábět stále tak dobré těsto, budou z něj péct chleba a prodávat jej v okolí, z čehož by prý mohla být celkem slušná živnost. Když jsem souhlasil, soused zajásal a nabídnul se, že mi příští víkend opraví celou chatu sám. Rovněž mi doporučil, abych dal svoje nářadí do šrotu a už se nikdy do ničeho nepouštěl. Každý prý umíme něco jiného a měli bychom se proto držet svého kopyta.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním