ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM SE NARODIL

Jsou na světě věci, které do dneška nedovedu pochopit. Například to, že jsem se narodil. Je to sice těžko pochopitelné i pro většinu mých příbuzných a známých, kteří tomu nevěří, ale je to skutečně tak. Mám na to svědky.

Jelikož každá událost nějakým způsobem probíhá, tak i moje narození mělo svůj průběh. Nejprve poznal opičák jednu opici, padli si okamžitě do oka a zanedlouho se jim narodilo malé opičátko. Když malá opička vyrostla, zlomila si ruku v zápěstí a dostala invalidní důchod, protože se již nikdy nemohla pořádně přidržovat větví na stromech. V dospělosti ji žádný zdravý opičák nechtěl, tak jí nezbylo nic jiného, než si namluvit rovněž postiženého. Jen tak měla šanci na běžný opičí život a mohla založit vlastní rodinu. Do pěti let měli svatbu, dříve ji vystrojit bohužel nestihli, neboť neměli peníze. Poté se jim narodilo dalších asi pět invalidních opic, z nichž jedna se už částečně podobala člověku. Byl to můj otec. Když měl ve svých devatenácti letech narukovat na vojnu, zmínil se u odvodové komise o tom, že je vlastně neandrtálec a že jeho příbuzní pocházejí z pralesa. Dostal sice modrou knížku, ale tím jeho trable s předky neskončily. Obvodní lékařka, se kterou se otec dorozumíval pouze skřeky, jež připomínaly zadřenou sekačku na trávu, poslala tatínka do Bohnic, kde mu za pár měsíců podobné praktiky vyhnali z hlavy.

Po propuštění z Bohnic musel táta nastoupit do práce. Začínal jako ředitel Komerční banky a skončil jako svačinář na nádraží v Dejvicích. Zde se ale příliš neuplatnil a nádražáci málem umřeli hlady. Když měl totiž otec jít někomu do kantýny pro svačinu, cestou zpět ji pokaždé snědl. Hladovým železničářům se pak vymlouval, že zakopnul o kolejnici, svačina mu upadla a následně ji na trati rozjel projíždějící vlak. Na nádraží se ale později seznámil s docela pohlednou metařkou, která zametala na nástupištích odpadky a nepořádek po lidech, kteří právě zvraceli. Její záslužná práce začala mému otci velmi imponovat, proto ji za pár týdnů pozval na maškarní ples, což považoval za první rande. Otec šel převlečený za šroubovák, metařka za invalidní vozík. Záhy se s metařkou oženil a nečekaně jsem se jim narodil já. Byl jsem z této události natolik v šoku, že jsem se okamžitě počůral. Najednou jsem byl na světě a vůbec jsem netušil, kde jsem se tady vůbec vzal. I když jsem později vystudoval základní školu a dokonce jsem některé ročníky pro jistotu opakoval, dodnes jsem na to nepřišel.

Rodiče se mnou začali mít náhle starosti. Do jeslí mě maminka dát nechtěla, neboť se bála, že chytím od ostatních dětí neštovice nebo od paní učitelky AIDS. Vodila si mě proto každý den do práce na nádraží, a aby mě měla stále pod dohledem, přivázala mě horolezeckým lanem ke svému koštěti a pěkně se mnou celý den zametala. Vymetla se mnou snad každý kout a každou louži. Zametala se mnou tak dokonale, že jsem už odmala toužil být také zametačem. V dospělosti se mi moje přání vyplnilo. Již v mateřské školce mě naučili vždy zamést to, co nadrobili druzí. Tuhle nespravedlnost jsem ale přežil a nastoupil jsem do základní školy. Hned od první třídy jsem měl velké problémy se spolužáky, zejména pak s odpověďmi na jejich otázky, kde jsem se narodil. Narozdíl od ostatních, kteří přišli na svět poctivě v porodnici, jsem se já narodil na třetím nástupišti dejvického nádraží. Když na maminku totiž přišly porodní bolesti, zametala právě přesčas a otec ji nestihnul odvézt do porodnice. Pokaždé když se mě někdo ptal, kde jsem se narodil, odpovídal jsem, že si to již nepamatuji, neboť jsem si tenkrát zapomněl udělat na kapesníku uzel. A jelikož mi byla stejná otázka pokládána ze všech stran stále častěji, přestalo mě bavit neustále hledat výmluvné odpovědi a požádal jsem maminku, jestli bych se nemohl znovu narodit někde jinde. Maminka mi odpověděla, že porod probíhá příliš složitě, a že se do takových akcí v žádném případě pouštět už nebude.

Jednoho dne jsme ale psali ve škole, v hodině českého jazyka, slohovou práci na téma „Moje narození.“ Byl jsem nucen vymyslet si něco věrohodného. Napsal jsem tedy, že se kdysi potkali dva lidé – maminka a tatínek. Od první chvíle si velice dobře rozuměli. Seznámili se na střeše jednoho velkého pražského domu v Bohnicích, ve kterém se maminka léčila z pocitů méněcennosti a otec na protialkoholním oddělení. Maminka zrovna na střeše chytala lelky, zatímco tatínek prchal před zuřícím lékařem. Společnými silami shodili nervního doktora ze střechy dolů, políbili se a začali na mně pracovat. Otec si píchnul a po osmi hodinách mámě sdělil, že má odpracováno. Maminka ovšem trvala na tom, aby ještě chvíli pokračoval, že prý mně chybí ještě brada a žlučník. Táta tedy přidal pár pohybů a byl jsem hotov. Za devět měsíců dostala maminka křeče v oblasti břišní krajiny. Otec se domníval, že jsou to zase nervy a zavolal zřízence, kteří maminku odvlekli do ordinace s tím, že dostane utišující prostředky. Nebyly to ale tentokrát nervy, byl jsem to já. Kopal jsem zákeřně zevnitř maminku do břicha tak dlouho, dokud mě neuvedla na tento svět. Tak jsem se tedy narodil v luxusním prostředí krásné kliniky, a poprvé jsem se na sebe mohl podívat do zrcadla. Mezi tím se také moji rodiče vzali za ruce, odjeli na radnici a tam si jeden druhého uvázali na krk. Rovněž si také slíbili, že spolu budou v dobrém i zlém. V jejich případě celý život platilo spíš to druhé, ale to už by byla zcela jiná kapitola.

Ze slohové práce jsem sice dostal od paní učitelky jedničku, dlouho mě však trápilo svědomí, že jsem psal o něčem, co nebyla pravda. Jednoho dne jsem dostal kuráž a šel jsem paní učitelce do kabinetu povědět, jak to ve skutečnosti bylo. Když jsem začal vyprávět o třetím nástupišti na nádraží a také o maminčině koštěti, stejně nevěřila. Poté jsem se dozvěděl, že moji slohovku ohodnotila jedničkou jen proto, že má sama velmi podobný osud, jaký jsem ve své práci popsal já. Její rodiče se totiž také seznámili na střeše budovy, ve které se později paní učitelka narodila. V jejím případě se pro změnu jednalo o ústav pro tělesně postižené. V tu chvíli jsem také pochopil, proč ji všichni v naší škole, pro nezvyklý tvar jejího těla, přezdívali „Zubní vrtačka“.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním