ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM PROŽIL VÁNOCE

Na vánoční svátky jsem se už jako malé dítě vždycky hrozně těšil. Štědrý den měl u nás doma ovšem jednu nevýhodu. Nikdo neměl pod stromečkem dárky. Maminka byla totiž zvyklá kupovat dárky s velkým předstihem, a jelikož neměla patřičnou trpělivost, rozdala je vždy už na jaře. Když pak na Vánoce chtěla koupit ještě aspoň nějakou drobnost, aby nebylo pod stromečkem prázdno, neměla už peníze. V naší rodině začínaly Vánoce pokaždé tím, že tatínek nastartoval svůj automobil, přesněji řečeno veterána, a jeli jsme za jasné mrazivé noci do lesa uříznout smrk. Stejně jsme učinili i před dvěma lety. Zastavili jsme autem na okraji lesa a vydali se porušit zákaz řezání stromků. Z desítek smrků jsme vybírali ten pravý už asi hodinu, když v tom tatínek zvolal: „Tenhle bereme, všichni sem!“ Vzápětí začal stromek tahat ze země i s kořeny, podobným způsobem, jako sedlák řepu ve známé pohádce. Náhle spatřil, že vedle něj stojí nějaký muž. „Taky na stromky, taky?,“ zeptal se ho otec. „Ne, já jsem hajný,“ odpověděl muž v dlouhém zimním kabátu a v klobouku se sojčím pírkem. Tátovi se v tu chvíli podlomily nohy v kolenou a začal hajného prosit o milost, neboť se domníval, že ho zastřelí. Hajný totiž významně mrknul jedním okem na pušku, která mu visela přes rameno. Po chvíli se usmál a povídá: „Tak se mi zdá, že tohle bude váš nejdražší smrček v životě.“ Táta správně pochopil hajného výzvu k zaplacení pokuty a začal vytahovat tisícovku, které se však příliš z vyhřáté kapsy nechtělo. Naložili jsme stromek na střechu našeho třicet let starého vozidla a odjeli jsme domů.

Ráno jsme se probudili a byl Štědrý den. Starý zvyk, že se na Štědrý den až do večeře nesmí jíst, abychom spatřili zlaté prasátko, jsme vždycky všichni dodržovali, tedy až na moji nenasytnou sestru Vladimíru. Před tou vždy maminka musela schovávat zejména vánoční cukroví po celém domě, dokonce i k sousedům. Když jednou Vladimíra spořádala i syrového kapra, kterého vylovila ve vaně, začal ji tatínek zamykat ve sklepě. Vánoční stromeček zdobím pokaždé já. Táta tuhle činnost odmítá od té doby, kdy se zasukoval do drátů od elektrických zvonečků a museli jsme ho vystříhat nůžkami. Vladimíra zase nezdobí stromek od doby, kdy se málem udávila skleněnou baňkou, kterou spolkla i s háčkem. Maminka má strach, že by se jí některá z těchto nešťastných příhod mohla stát také, a tak zůstává raději v kuchyni.

S propíchanými dlaněmi od jehličí jsem konečně nasadil stromek do stojanu a začal věšet čokoládové figurky. Táta se mezitím vrátil z hostince, kde koupil už druhého kapra. Prvního totiž cestou domů ztratil a musel se do hospody vrátit. Maminka má ale pro jeho návraty k pípě zcela jiné vysvětlení. „Co to neseš za zdechlinu?“ vyděsila se babička, dívaje se na polomrtvého kapra v síťovce. „Dejte mi všichni pokoj,“ odvětil otec a šel si otevřít pivo. V tom zazvonil zvonek. „Koho to sem čerti nesou?“ zakrákorala babička a šla otevřít dveře. Byl to strýc Jarek s tetou Jarkou a jejich vnuky, malým Jarečkem a starším Jaroslavem. „To zas budou Vánoce,“ pomyslel jsem si, když jsem si vzpomněl na minulý rok, kdy tu byli také. Táta v tuto chvíli již o ničem nevěděl, neboť byl namol. A když zjistil, že v lednici dochází pivo, dostal depresi. Potom otevřel bublinkový sekt, což zřejmě neměl dělat. Jakmile totiž vystřelila zátka z hrdla láhve směrem ke stropu, trefila lustr, který spadnul tetě Jarce do klína. „Copak Jarečku?“ zeptala se teta v domnění, že chová svého vnoučka. Když pak zjistila, že nemá na klíně Jarečka, ale lustr, dostala infarkt.

Mezitím však přišel večer a byl čas ke štědrovečerní večeři. Maminka vypustila hladovou Vladimíru ze sklepa a zůstala otázka, kdo zabije kapra. „Já ho zabiju. Mám s tím zkušenosti,“ hlásil se hrdě strejda, který byl již třikrát trestán za vraždu. Chytil kapra do utěrky, napřáhl se paličkou a udeřil. Pochopitelně mu ryba mrštně vyklouzla a strýc praštil tetu Jarku do hlavy. Při druhé ráně se mu ale již kapra podařilo omráčit. Máma s babičkou se pustili do vaření, zatímco se opilý otec snažil za každou cenu zpestřit večer nějakou legrací. Vytáhl proto ze zásuvky dělbuch, který měl schovaný na Silvestra. Jakmile ho v pokoji bouchnul, tetě Jarce spadnul do klína tentokrát vyděšený Jareček. „Neházejte po mně pořád ty lustry,“ naštvaně vykřikla teta a mrštila Jarečkem za kamna.

Ale to už babička nosila na stůl. Nemohli jsme jen pochopit, proč má tak černou ruku. Později se nám ale svěřila, že ji zapomněla při smažení sundat z plotny. Když odbilo přesně šest hodin večer, pustili jsme se do jídla. Naše zlé předpoklady se naplnily. Vladimíra spolkla první čtvrtku smaženého kapra i s kostmi a začala se dávit. Okamžitě jsme zavolali pohotovost, aby jí vytáhli kost z krku. Lékařka později zjistila, že to, co Vladimíře zaskočilo v krku, nebyla kost, ale vidlička. Bohužel jí nestačilo jedenáct porcí kapra a barel bramborového salátu, proto vzápětí spolkla další dva příbory.

Náhle jsme se vyděsili, protože v předsíni zazněla rána, jako by se k nám probořil slon. Rychle jsme se běželi podívat, co se stalo a hned nám bylo všechno jasné. Opilý otec seděl na záchodě, kde usnul, převážil se a nezavřenými dveřmi naproti sobě vypadnul do předsíně. Tam se s holým zadkem zarazil hlavou do botníku. „To je ale blbec,“ nadávala babička se strýcem. Když se nám ho podařilo vytáhnout ven, šli jsme se podívat na stromeček. Náhle nás ale překvapilo, že je pod ním nějaká krabice. To tatínek jako jediný dostal dárek. „Co to je?“ zachrochtal otec. Po rozbalení krabice zjistil, že dostal od maminky koryto, neboť máma už dávno prohlašovala, že opilé prase s ostatními u stolu jíst nebude. Zazpívali jsme si pár vánočních koled a já zapálil prskavky.

Pak už jsme jen, tiše a ochotně, trávili společně se sborem požárníků zbytek večera ve vyhořelém domě a těšili se na příští Vánoce.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním