ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM STAVĚL SNĚHULÁKA

Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že je krásný den. Jelikož jsem se ho snažil užitečně využít, postavil jsem s ostatními pacienty sněhuláka. Je pravda, že náš výtvor sněhuláka příliš nepřipomínal, ale to nám tehdy vůbec nevadilo.

Patřil jsem v té době do party, se kterou jsem se seznámil v Loučce u Bořetína, kde jsem podstupoval psychiatrické léčení. Jednou na jaře jsme si všichni řekli, že si postavíme sněhuláka. Jelikož jsme ovšem nikde nemohli najít sníh, rozhodli jsme se, že počkáme do příštího jara.

A tak jsme čekali a čekali, za okny byl dávno podzim a sníh pořád nikde. Až v zimě se konečně objevil. Zbytečně jsme takto ztratili téměř celé dva roky, protože bohužel nikoho z celého ústavu nenapadlo, že se sníh objevuje venku zejména v zimě. Hned jsme utíkali ven a jako blázni jsme se začali ve sněhu válet. Za chvíli jsme vypadali jako sněhuláci a mě napadlo, že už žádného dalšího sněhuláka tedy stavět nemusíme a použijeme jednoho z nás. Postavili jsme chovance ze sektoru A4 Frantu Houdka na zahradu vedle vchodu a na hlavu mu nasadili hrnec, který chovanec ze sektoru B2, Mirek Petržela, ukradnul v kuchyni. Bohužel si toho všimla vychovatelka Sedláková a okřikla nás: „Co blázníte, chcete aby Houdek dostal zápal plic a zbláznil se?“ Nakonec jsem jako nejchytřejší ze skupiny usoudil, že nám nezbude nic jiného, než se pustit do stavby skutečného sněhového muže. „Já nechci muže, já chci ženu,“ ozval se jeden blázen z naší party. „Zavři zobák, čtyři procenta mužů by byla ráda, že takového muže má,“ usadil jsem ho. Chtěli jsme začít stavět, ale nevěděli jsme jak. „Na tak náročnou stavbu potřebujeme speciální technický nákres. To není jen tak. Tady se jedná o daleko složitější projekt, než třeba jen nějaká hloupá stavba dálnice,“ pronesl jsem. Jeden blázen z party byl vystudovaný architekt, a tak nákres narýsoval.

Poté jsme si museli prostřednictvím vychovatelů a sociálních pracovníků sehnat na příslušných úřadech stavební povolení a pronajmout si pozemek, abychom měli sněhuláka kam umístit. Než byly všechny potřebné náležitosti vybavené, uplynuly další dva roky. Konečně přišla opět zima, napadnul sníh a my mohli začít stavět.

Jak jsme vyčetli v návodu, sněhulák se skládá ze tří základních částí. Za prvé: spodní koule, za druhé: prostřední koule a za třetí: horní koule. Je to skutečně něco podobného jako muž, ovšem s větším počtem koulí. Rozdíl je také ve velikosti, kdyby měl totiž muž koule velké jako sněhulák, nenavléknul by se zřejmě do kalhot. Na počátku stavby jsme tedy museli sestrojit zmíněná tři tělesa. Uplácali jsme v rukách zcela malou kuličku, kterou jsme položili na zem do sněhu. Vzápětí jsme ji váleli po zemi tak dlouho, dokud nebyla koule značně viditelná. Stejným způsobem jsme postupovali i při výrobě koule prostřední, pouze s tím rozdílem, že jsme ji zhotovili o něco menší v průměru, než kouli předchozí. Nakonec přišla na řadu koule horní, která je nejmenší. Jakmile byly koule na světě, postavili jsme je na sebe od největší po nejmenší, přičemž nejmenší zůstala vespod. Když se nám po chvíli stavba zhroutila, zjistili jsme, že musíme postupovat naopak a začali znovu. Vyrobili jsme nové tři koule odlišných velikostí a naskládali je správně na sebe. Pyramida byla hotová a my přemýšleli, co dál. „Musíme připevnit k tělu sněhuláka také ruce,“ poznamenal jsem a významně se přitom zatvářil, neboť nikomu jinému to nedošlo. Uplácali jsme proto ze zbytku sněhu dva ovály elipsovitého tvaru, podobné bochníkům chleba. Správně jsme obě ruce sněhuláka udělali levé, protože žádný sněhulák není příliš zručný a na co sáhne, to vždy pokazí. Stejně jako já. Následně jsme přikročili k hlavě. Sněhulák nebývá rovněž nijak oslnivě nadaný, proto jsme horní kouli, která představuje hlavu, nechali dutou. Rysy a výraz obličeje jsme vymodelovali podle našich dvou oblíbených postav, levý profil podle Vladimíra Putina, pravý podle Hurvínka. Aby si sněhuláka nepletli vrány se záchodem, zakryli jsme mu hlavu hrncem. Mezi oči zhotovené z briket jsme zarazili mrkev, kterou nám však nečekaně někdo sežral. Domnívali jsme se, že zajíc, ale po krátkém pátrání se ukázalo, že to byl kolemjdoucí údržbář Vaněk. Mrkev jsme proto museli nahradit klikou ze dveří.

Nakonec jsme chtěli sněhulákovi do ruky zabodnout koště, neboť tak pravil i návod. Ředitel ústavu nám ale poradil, abychom místo smetáku použili tyčku s vlajkou Sovětského svazu s tím, že takový sněhulák nám prý vydrží na věčné časy a nikdy jinak. Poslechli jsme ho a učinili tak. Rada ředitele ale jako vždy neměla účinek a sněhulák nevydržel ani hodinu. Za obzorem se objevilo slunce a náš sněhulák, místo aby si nasadil černé brýle a začal se opalovat, zmizel s posledním slunečním paprskem někam pryč. Dokonce ani vlajka nevydržela na věčné časy, dřevěnou tyčku použil údržbář Vaněk na zahradě jako podpěru k rajčeti a hadrovým praporkem, namočeným v octanu, si ovázal bolavé koleno. Ani pan ředitel nevydržel ve své pozici na věčné časy, i když měl to štěstí, že zůstal v ústavu. Po svém odvolání z funkce se stal chovancem sektoru C5 a mě mezitím propustili do domácího léčení.

Od té doby svolávám každý rok v zimě bývalou partu z ústavu do naší vesnice, popíjíme grog a jako kdysi stavíme společně za domem něco, co se vzdáleně podobá sněhulákovi.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním