ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM SI ZNIČIL OBLIČEJ

Již odmala jsem svým vzhledem připomínal malého usmrkaného fracka. Každé ráno po probuzení jsem zjistil, že vypadám čím dál tím hůře. Proto mě snad také přezdívali „Náčelník Křivá huba.“ Tato přezdívka mi příliš nelichotila, proto jsem se kvůli ní denně hádal a někdy dokonce i sadisticky pral. Vždycky, když jsem tenhle název někde zaslechl, neváhal jsem okamžitě použít své jiu-jistu, které ovšem příliš neovládám. Udeřil jsem soupeře do brady a zlomil jsem si ruku v zápěstí. Soupeř byl totiž bohužel vždy rychlejší a v tomto případě se bleskurychle sehnul za betonovou zídku. Jindy jsem zase držel soupeře již hezky pod krkem, dokonce jsem ho dostal do záklonu a málem byl na lopatkách, když v tom mi někdo zezadu nasadil na hlavu kastrol plný mravenců. K tomu ještě přidal: „Jen se nepotentuj, Křivá hubo.“ Tohle už jsem nevydržel.

Sundal jsem z hlavy hrnec, vysmrkal mravence z nosu a po hlavě se vrhnul do boje. Bohužel jsem na ni ihned upadl. Do boje se přidali další čtyři kamarádi, též přezdíváni nemilými přezdívkami. Jeden začal metat maltou z cementu, druhý házel sýrem, třetímu přistála cementová malta na hlavě a beznadějně mu zatvrdnul mozek, čtvrtý se oháněl kladivem, srp a hvězdu naštěstí zapomněl doma. Já jsem se nejprve oháněl vysokou funkcí a červenou knížkou, když jsem ale zjistil, že to není členská knížka strany, nýbrž knížka vkladní, raději jsem pomalu vstal z vozovky a než jsem se vzpamatoval, měl jsem v obličeji sýr. „Alespoň jsem se nasvačil,“ řekl jsem si v duchu a začal konečně bojovat. Zřejmě jsem zrovna v ten den nebyl ve formě, protože po první přesné ráně na nos jsem opět lehnul na zem jako postřelený zajíc. Ostatní se mi smáli a křičeli na mě, ať už toho raději nechám, že prý vypadám jako splašený hroch, kterého právě propustili z psychiatrické léčebny. Současně jsem také dostal radu, abych se dal raději na box, při kterém snad nebudu tak často na zemi. „Něco na tom bude,“ řekl jsem si a odešel domů počítat modřiny.

Hned druhý den ráno jsem se šel nechat dát zapsat do vzorného oddílu boxu TJ Ingstav Brno. Sotva jsem však vstoupil do dveří, dostal jsem takovou ránu pěstí, až se mé chatrné tělo skácelo pod stoličku. Když mě za pomocí stolařských nástrojů vyprostili, trenér Bábovka řekl, že sračky neberou. Podotýkal, že berou pouze tvrdé chlapy, kteří umí makat, nikoliv však nějaké podělané soudruhy z kanceláří. Jakmile větu skončil, dostal jsem druhou ránu pěstí, po které jsem se zastavil až v nemocnici.

Přistál jsem zrovna paní doktorce na klíně. Ta, jakmile spatřila můj obličej připomínající kandované ovoce, začala ječet, že má na klíně nějaké hovado a zavolala zřízence. Ten mi dal takovou ránu, že jsem se už nevzpamatoval. Dneska jsem už snesl hodně ran do hlavy, ale tuhle už bohužel ne.

Z dlouhého bezvědomí jsem se probral až ráno na operačním stole. Jakmile mě doktor dloubnul skalpelem do oka, vypálil jsem z nemocnice tryskem sovětské rakety vystřelené na Mars. Zastavil jsem se až u restaurace, kde jsem okamžitě zchladil hrdlo svojí oblíbenou pivní limonádou. Jedná se o desítku ředěnou mlékem a vodou. Právě jsem chtěl z hostince vycházet, když jsem dostal průjem. Ze záchodu jsem se vypotácel asi za čtyři hodiny, když mě odtud hostinský vyštval dýmovnicí na slimáky. Pomalým krokem, takzvaně „co krok, to prd,“ jsem odcházel směrem ke svému domovu. Cestou jsem soustavně přemýšlel, jak vylepšit svůj zdevastovaný obličej. Byly tři možnosti. Plastickou operaci ve špitále jsem zavrhnul hned, opravu lebky ve svěráku také, neboť se mi tahle varianta jevila jako příliš bolestivá. Zbývala poslední možnost, parní válec. Ano, už jsem se rozhodl. Spravím si obličej pod těžkým strojem.

Mezitím jsem došel domů, kde bydlím od té doby, co jsem se tam nastěhoval. Doma jsem si proklepal hlavu palicí na plech, opláchnul ji ředidlem a šel spát. Se šťastným úsměvem na tváři jsem usínal. Celou noc se mi o mém obličeji zdálo. Už jsem se nemohl dočkat, jak již zítra budu mít opět obličej normální, s nezaměnitelnou jiskrou v oku a ostře řezanými rysy.

Noc utekla a přišlo ráno. Jako vždy jsem se bezprostředně po probuzení šel podívat na svůj obličej do zrcadla. Po tomto pohledu jsem okamžitě omdlel. Zhruba během dvaceti minut jsem byl ovšem opět při vědomí. „Parní válec potřebuji jako sůl,“ ubezpečil jsem se. Po snídani jsem se obléknul a vyrazil na Vinohradskou ulici, kde právě pracovníci městských služeb válcovali vozovku. Jakmile jsem dorazil na místo, s ničím jsem dlouho neotálel a ihned položil lebku na ještě teplý asfalt. Protože na mé hlavě byl nejvíce poškozený nos a brada, volil jsem polohu obličejem vzhůru. Při milování se svojí dívkou volím většinou naopak polohu obličejem dolů. Teď už jsem pouze čekal na příjezd železného kolosu. Zaslechl jsem dunění. „Moje chvilka se blíží,“ liboval jsem si. Už jsem se těšil, že budu mít celý zákrok za sebou, když najednou parní stroj těsně přede mnou zastavil. Měl jsem smůlu. Dále v jízdě již nepokračoval, dělníkům skončila pracovní doba. Než jsem ovšem stačil ze silnice vstát, jeden z pracovníků mě přehlédnul a nešťastnou náhodou mi dupnul do obličeje. Jeho váha se pohybovala odhadem kolem sto padesáti kilogramů. V domnění, že se můj obličej alespoň trochu srovnal do původního tvaru, jsem spěchal domů, pohlédnout do zrcadla. Cestou jsem obdržel ještě několik ran do hlavy, za které jsem vždy zdvořile poděkoval.

Když jsem přijel domů, zrcadlo mi připravilo hrůzný pohled. Nejen, že můj obličej vypadal ještě děsivěji než před tím, ale dokonce jsem měl pocit, že se mi do očí hloupě směje. Neztrácel jsem ale hlavu. V novinách jsem četl, že na Špilberku otevřeli nový mučící salon. Zítra si proto nechám obličej natáhnout na skřipec.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním