ÚVODTVORBAGALERIEKARIÉRAODKAZYKONTAKTY

JAK JSEM ZTRATIL BRÝLE

Až do jednoho smutného dne, kdy oko ztratilo rozum, jsem viděl celkem dobře. Když jsem tedy jednoho dne na nástupním ostrůvku hleděl, jaké číslo tramvaje přijíždí, zjistil jsem, že nevidím ani tramvaj, natož potom její číslo. Od té doby chodím do zaměstnání pěšky. Větší problémy mívám zejména na křižovatce před semaforem. Abych přes vozovku zahlédl světlo semaforu, musel bych s sebou nosit divadelní kukátko nebo pirátský dalekohled. Proto se raději přes silnici vydávám společně s davem lidí, který čeká na zelenou. Horší je, když stojím na křižovatce sám. V takovém případě vyhlížím každého důchodce, ke kterému bych se přidal. Musím ovšem doufat, že na tom bude se zrakem o něco lépe než já.

Když jsem neviděl už ani svoji výplatu v obálce, řekl jsem si, že navštívím očního lékaře. Zvedl jsem telefon a s pomocí lupy vytočil číslo. Když jsem se konečně dovolal do správné ordinace, objednali mě za půl roku. Takže mám ještě naději, že mě někde přejede autobus.

Konečně nastal den, kdy jsem měl navštívit paní doktorku Slepou. Jakmile jsem vešel do ordinace, zjistil jsem, že doktorka Slepá je skutečně slepá. Měla na nose nejméně patnáct dioptrií a její brýlová skla silně připomínala dna od půllitru.

Když jsem pak na tabulce nepřečetl ani jedno písmeno, Slepá mi předepsala osmičky. Přímo z ordinace jsem pospíchal do středu města k očnímu optikovi, abych si brýle zakoupil. Sedl jsem na tramvaj a domnívaje se, že mě zaveze opravdu do středu města, mě zavezla na zcela opačnou stranu. Když jsem se ocitnul místo ve městě na Židovském hřbitově, řekl jsem si: „No nic, pokusím se trefit správné číslo tramvaje a pojedu nazpět.“ Přijíždím k hlavnímu nádraží. Opět se dávám do hledání očního optika.

Vcházím do dveří a stoupám si do desetikilometrové fronty. Při mém už asi hodinovém čekání mě jeden zákazník za mnou napadl, že předbíhám. „No dovolte,“ ohradil jsem se. „Já už tady stojím nejméně hodinu. Nevidíte důlek v podlaze?“ Dotěrného zákazníka jsem neodradil. „To by mohl říct každý,“ dorážel na mě zarostlý fousatý chlapík připomínající loupežníka Rumcajse. Mýlil jsem se. Když jsem si ho prohlédnul zblízka, došlo mi, že je to prodavačka. „Tak dělejte slepče, dejte to sem,“ zakřičela na mě. Podal jsem jí předpis od lékařky Slepé. „Tak si vyberte brejle a vypadněte,“ křikla na mě. Vybral jsem si obroučku, ve které jsem vypadal jako eskymák v tropické oblasti. „Bude to za měsíc,“ zaječela prodavačka a skácela se pod pult. Muž, který zrovna přišel na řadu, začal křičet o pomoc a já rychle odcházím z krámu.

Za měsíc jsem si pro nové brýle přišel. Pravda, moc mi neslušely, ale viděl jsem v nich dobře. Na moji tvář se opět vrátil úsměv a na mé oko zrak. Dlouho jsem s novými brýlemi chodil po městě a na všechno se s radostí koukal. Hlavně na cenovky za výlohami, u kterých jsem si vždy říkal, že by bylo lepší zase nevidět. Nakonec jsem se rozhodl, že již pojedu domů. Nastoupil jsem poprvé do správné tramvaje a celkem šťasten odjíždím. „Dnes mám ale krásný den,“ řekl jsem si. Sotva jsem to ale dořekl, pod tramvaj skočil nějaký slepý opilec, tramvaj cukla a jakmile jsem narazil hlavou o sedátko přede mnou, mé brýle mi upadly na zem. A protože brýle bez brýlí se špatně hledají, už jsem je nenašel.

Teď sedím doma a jen vzpomínám, kdo mi asi v tramvaji moje brýle rozšlapal. Už se ale těším, jak zas budu příští týden shánět nové brýle.

© 2009 René Herman. Veškerý obsah je chráněn Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Autor je zastupován: OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním